V předchozích kapitolách jsme viděli, že v přírodě nejsou žádné mechanismy vedoucí živé bytosti k postupnému vývoji a že živé druhy nevznikly jako výsledek evolučního procesu, ale naopak se objevily zničehonic ve své současné perfektní stavbě. To jest, byly individuálně stvořeny. Proto je zřejmé, že "lidská evoluce", také, je příběhem, který se neuskutečnil.
Co, tedy, evolucionisté navrhují jako základ pro tento příběh?
Tento základ, to je existence spousty fosilií, z nichž jsou evolucionisté schopni vybudovat imaginární interpretace. V průběhu historie žilo přes 6000 druhů opů a většina z nich vyhynula. Dnes žije na zemi pouze 120 opích druhů. Těchto přibližně 6000 opích druhů, z nichž většina vymizela, tvoří bohatý zdroj pro evolucionisty.
Evolucionisté napsali scénář lidské evoluce uspořádáním některých lebek, které se jim hodily, do řady od nejmenší po největší a mezi nimi rozmístily lebky vyhynulých lidských ras. Podle tohoto scénáře mají lidé a dnešní opi společného předka. Tito tvorové se během doby vyvinuli a někteří se stali dnešními opy zatímco jiná skupina, která sledovala jinou evoluční větev, se stala dnešními lidmi.
Avšak veškerá paleontologická, anatomická a biologická zjištění ukázala, že toto tvrzení o evoluci je fikce a neplatné jako všechna ostatní. Žádný opravdový nebo skutečný důkaz nebyl předložen, aby doložil, že existuje vztah mezi člověkem a opem, kromě padělků, překroucení a zavádějících kreseb a komentářů.
Fosilní záznam nám značí, že v průběhu dějin byli lidé lidmi a opi byli opy. Některé zkameněliny, o nichž evolucionisté tvrdí, že patří předkům člověka, patří lidským rasám, které žily až donedávna –do doby asi před 10 000 lety-a pak zmizely. Navíc četné komunity lidí žijící v současnosti mají stejný fyzický zjev a rysy jako tyto vyhynulé lidské rasy, které měly být podle evolucionistů lidskými předky. Toto vše je jasným důkazem, že člověk nikdy neprocházel evolučním procesem v žádném historickém období.
Nejdůležitější ze všeho je, že existuje nespočet anatomických odlišností mezi opy a lidmi a žádná není takového druhu, aby vznikla evolučním procesem. Mezi ně patří "bipedalismus". Jak později popíšeme podrobně, bipedalismus je vyhrazen člověku a je jedním z významných rysů, který odlišuje člověka od zvířat.
Tvrzení darwinismu je, že dnešní člověk se postupně vyvinul z nějakého druhu opičího tvora. Během tohoto údajného evolučního procesu, o němž se předpokládá, že začal před zhruba 4 nebo 5 miliony let, se tvrdí, že existovaly určité "přechodné formy" mezi dnešním člověkem a jeho předky. Podle tohoto zcela imaginárního scénáře se uvádějí tyto základní "kategorie":
1. Australopithecine (kterákoli z různých forem z rodu Australopitekus)
2. Homo habilis
3. Homo erectus
4. Homo sapiens
Evolucionisté nazývají rod, k němuž údajní opí předkové člověka náleželi "Australopitekus", což znamená "jižní op". Australopitekus, který není ničím jiným než starým typem opa, který vyhynul, se nachází v rozličných lišících se podobách. Některé jsou větší a silné postavy (robustní), zatímco jiní jsou menší a delikátní (útlí).
Evolucionisté klasifikují další stádium lidské evoluce jako rod Homo, to jest "člověk". Podle evolučního tvrzení jsou organismy v sérii Homo vyvinutější než Australopitekus, a ne tolik odlišné od dnešního člověka. Člověk dnešní doby, to jest druh Homo sapiens, se měl zformovat v poslední fázi evoluce tohoto druhu Homo.
Zkameněliny jako "Jávský člověk", "Pekingský člověk", a "Lucy", které se čas od času objevují v médiích a lze je nalézt v evolučních publikacích a učebnicích, jsou zahrnuty do jedné z výše uvedených skupin. Každé z těchto seskupení se dále větví do druhů a podruhů, jak kde.
Některé navrhované přechodné formy z minulosti, jako Ramapitekus, musely být ze smyšleného rodinného stromu lidské rodiny vyloučeny, potom, co se přišlo na to, že to byly obyčejné opice.70
Narýsováním spojení do řetězce jako "australopitekus > Homo habilis > Homo erektus > Homo sapiens", evolucionisté chtějí říct, že tyto typy jsou si navzájem předky. Jenže nedávné poznatky paleoantropologů zjevily, že australopitekus, Homo habilis a Homo erektus existovali v rozmanitých částech světa ve stejné době. Navíc někteří z těch lidí zařazení jako Homo erektus pravděpodobně žili až do velmi nedávných dob. V článku nazvaném "Poslední Homo erektus Jávy: Potenciální současník s Homo sapiens v jihovýchodní Asii", se uvádělo v žurnálu Science, že fosilie Homo erektus nalezený na Jávě byl "průměrného stáří 27 ± 2 až 53.3 ± 4 tisíců let" a to zvyšuje možnost, že H. erektus se v jihovýchodní Asii časově překrývá s anatomicky moderními lidmi (H. sapiens)."71
Jediná Čelist Jako Jiskra Inspirace | ||
| | |
Evolucionisté odvážně vyobrazovali Ramapiteka, jeho rodinu a okolí, v němž žili, spoléháním na tyto čelistní kosti. Když se dospělo k poznání, že tento tvor, jehož každý detail od jeho rodiny po prostředí, v němž žil, kreslili na základě jedné kosti, byl ve skutečnosti obyčejný op, Ramapitekus byl potichu odstraněn ze smyšleného rodokmenu. (David Pilbeam, "Lidé ztrácejí raného předka," Science, duben 1982, str. 6-7) | První zkamenělina Ramapiteka nalezena: chybějící čelist složená ze dvou částí (napravo). |
Navíc Homo sapiens neandarthalensis a Homo sapiens sapiens (dnešní člověk) také existovali současně. Tato situace zjevně značí neplatnost řetězce postupných potomků.
Skutečně všechna zjištění a vědecký výzkum odhalili, že fosilní záznam neznačí žádný evoluční proces, jak ho předpokládají evolucionisté. Fosilie, které mají podle tvrzení evolucionistů, patřit předkům člověka, ve skutečnosti buď patří odlišným lidským rasám anebo opům.
Tak které zkameněliny jsou lidské a které jsou opí? Je vůbec možné, aby šlo některou z nich považovat za přechodnou formu? Za účelem najít odpovědi, podívejme se blíže na každou kategorii.
První kategorie, rod Australopitekus, znamená, jak jsme řekli "jižní op". Předpokládá se, že tito tvorové se poprvé objevili v Africe před asi 4 miliony let, a žili do doby před 1 milionem let. Existuje množství různých druhů mezi těmito australopiteky. Evolucionisté předpokládají, že nejstarším druhem Australopiteka je A. Afarensis. Potom přichází A. Africanus, a pak A. Robustus, mající poměrně mohutné kosti. Co se týče A. Boisei, někteří badatelé ho mají za odlišný druh a jiní za poddruh A. Robustus.
Všechny druhy Australopiteka jsou vyhynulí opi podobající se dnešním opům. Jejich mozkové kapacity jsou stejné nebo menší jako u dnešních šimpanzů. Na jejich rukou a nohou jsou vyčnívající části, které používali ke šplhání na stromy jako dnešní šimpanzi a jejich nohy jsou konstruovány k chápání, aby se mohli chytat větví. Jsou malého vzrůstu (max. 130 cm. (51 palců.)) a jako u dnešních šimpanzů je samec Australopiteka větší než samice. Mnohé další rysy jako detaily na lebkách, blízkost očí, ostré stoličky, stavba dolních čelistí, dlouhé paže a krátké nohy -tvoří důkaz, že tito tvorové se nijak nelišili od dnešních opů.
Jenže evolucionisté tvrdí, že, ačkoli má australopitekus anatomii opic, na rozdíl od nich chodil vzpřímeně jako lidé.
Australopitekus Aferensis: Vyhynulý op | |||
Nahoře je vidět lebku zkameněliny Australopitekus aferensis AL 444-2 a dole je lebka současného opa. Zjevná podobnost ověřuje, že A. aferensis je obyčejný druh opa bez "jako lidských" rysů. | První fosilie nalezená v Etiopii, Hadaru, která má údajně patřit druhu Australopitekus aferensis: AL 288-1 neboli "Lucy". Po dlouhou dobu se evolucionisté usilovali dokázat, že Lucy mohla chodit vzpřímeně; ale poslední výzkum rozhodně stanovil, že toto zvíře bylo obyčejným opem s nahrbenou chůzí. Zkamenělina Australopitekus aferensis AL 333-105 viděná dole patří mladému příslušníkovi tohoto druhu. Proto se výčnělek ještě na jeho lebce nevytvořil. | ||
AUSTRALOPITEKUS | |||
Toto tvrzení, že australopitekus chodil vzpřímeně je hlediskem, které zastávali paleoantropologové jako Richard Leakey a Donald C. Johanson po desetiletí. Jenže četní vědci, kteří provedli ohromný výzkum kosterní stavby australopiteků, prokázali neplatnost tohoto argumentu. Rozsáhlý výzkum prováděný na různých exemplářích Australopiteka dvěma světoznámými anatomy z Anglie a USA, lordem Solly Zuckermanem a profesorem Charlesem Oxnardem, ukázal, že tato stvoření nechodila lidským způsobem vzpřímeně. Studující kosti těchto zkamenělin po dobu 15 let díky grantům britské vlády, Lord Zuckerman a jeho tým pěti odborníků došli k závěru, že australopitekové byli jen obyčejným rodem opa a rozhodně nechodili po dvou, ač Zuckerman byl sám evolucionista.72 Souhlasně i Charles E. Oxnard, který je dalším evolucionistou proslulým svým výzkumem v tomto předmětu, přirovnal kosterní stavbu australopiteků k dnešním orangutanům.73
Zkrátka Australopitekové nemají spojení s lidmi a jsou pouze vyhynulými druhy opů.
Velká podobnost mezi kosterní lebeční stavbou australopiteků a šimpanzů a vyvrácení tvrzení, že tito tvorové chodili vzpřímeně, vyvolala velkou obtíž pro evoluční paleoantropology. Příčinou je, že podle imaginárního evolučního schématu, Homo erektus přichází po Australopitekovi. Jak rod jménem Homo (znamenající "člověk") naznačuje, že Homo erektus je lidský druh a jeho kostra je vzpřímená. Jeho lebeční obsah je dvakrát větší než u Australopiteka. Přímý přechod od Australopiteka, který je opem podobným šimpanzovi, k Homo erektus, který má kostru nijak odlišnou od dnešního člověka, je vyloučený dokonce i podle evoluční teorie. Proto byly potřebné "články"-to jest "přechodné formy". Koncept Homo habilis povstal následkem této potřeby.
Klasifikace Homo habilis byla předložena koncem 60.let Leakeyovými, rodinou "lovců zkamenělin". Podle Leakeyových, měl tento nový druh, co označili jako Homo habilis, poměrně velkou kraniální kapacitu, schopnost chodit vzpřímeně a schopnost užívat kamenné nebo dřevěné nástroje. Proto mohl být lidským předkem.
Homo Habilis: Další Vyhynulý op | |
Po dlouho dobu evolucionisté argumentovali, že tvor co nazvali Homo habilis mohl chodit rovně. Mysleli si, že objevili chybějící článek sahající od opa ke člověku. Jenže nová zkamenělina Homo habilis vykopaná Timem Whitem v roce 1986 a označená jako OH 62 vyvrátila toto tvrzení. Tyto zkamenělé fragmenty ukázaly, že Homo habilis měl dlouhé paže a krátké nohy tak jako současní opi. Tato fosilie ukončila tvrzení naznačující, že Homo habilis byl dvounožec chodící vzpřímeně. Popravdě byl Homo habilis jen dalším druhem vyhynulého opa. "OH 7 Homo habilis" viděný vlevo je zkamenělinou, která nejlépe definuje mandibulární rysy druhu Homo habilis. Tato zkamenělá čelist má velké řezáky. Její stoličky jsou malé. Tvar mandibuly je čtvercový. Všechny tyto kvality ji činí velice podobnou dnešním opům. Jinými slovy, čelist Homo habilis opět potvrzuje, že tento tvor je vlastně op. |
Nové zkameněliny téhož druhu vykopané koncem 80.let, tento pohled naprosto změnily. Někteří výzkumníci jako Bernard Wood a C. Loring Brace, kteří spoléhali na tyto nově nalezené zkameněliny, stanovili, že Homo habilis (což znamená "člověk zručný", to jest, člověk schopný používat nástroje) by měl být zařazen jako Australopitekus habilis, neboli "zručný jižní op", poněvadž Homo habilis měl mnoho vlastností společných s opy rodu australopitekus. Měl dlouhé paže, krátké nohy a opici podobnou kosterní stavbu stejně jako Australopitekus. Jeho prsty a prsty na nohou se hodily ke šplhání. Jejich čelist byla velmi podobná jako u dnešních opů. Obsah lebky 600 kubických centimetrů je také znamením faktu, že se jednalo o opy. Zkrátka, Homo habilis, prezentovaný některými evolucionisty jako odlišný druh, byl ve skutečnosti druhem opa tak jako ostatní australopitekové.
Výzkum prováděný za léta od práce Wooda a Braceho demonstroval, že Homo habilis se opravdu nelišil od Australopiteka. Lebka a zkamenělina lebky OH62 nalezená Timem Whiteem ukázala, že tyto druhy měly malý obsah lebky, a rovněž dlouhé paže a krátké nohy které jim umožňovaly šplhat po stromech, jak to dělají současní opi.
Podrobná analýza provedená americkou antropoložkou Holly Smith v roce 1994 naznačila, že Homo habilis vůbec nebyl Homo, jinými slovy "člověk", leč naopak jednoznačně "op". Mluvící o analýze, kterou provedla na zubech Australopiteka, Homo habilis, Homo erektus a Homo neanderthalensis, Smith stanovila následující:
Omezující analýza zkamenělin druhů uspokojujících tato kritéria, vzory dentálního vývoje útlého australopiteka a Homo Habilis zůstala zařazena mezi africkými opy. Ty Homo erektus a Neandrtálců jsou zařazeny mezi lidmi.74
Ve stejném roce Fred Spoor, Bernard Wood a Frans Zonneveld, všichni odborníci v anatomii, dospěli k témuž závěru použitím zcela odlišné metody. Tato metoda se zakládala na srovnávací analýze semicirkulárních kanálků ve středním uchu u lidí a opů, které jsou odpovědné za zajišťování rovnováhy. Spoor, Wood a Zonneveld uzavřeli že:
Mezi zkamenělými hominidy nejranější druh demonstrující morfologii moderního člověka je Homo erektus. Oproti tomu rozměry semicirkulárních kanálků v lebkách z jižní Afriky přisuzovaným Australopitekovi a Parantropusovi se podobají těm u existujících lidoopů. 75
Spoor, Wood a Zonneveld také studovali exemplář Homo habilis, konkrétně Stw 53, a zjistili, že "Stw 53 spoléhal na bipedální pohyb méně než australopitekové." To znamená, že exemplář H. habilis byl podoben opicím dokonce ještě více než druhy Australopiteka. Takto uzavřeli, že "Stw 53 představuje nepravděpodobného prostředníka mezi morfologiemi viděnými u australopiteků a H. erektus."
Toto zjištění přineslo dva důležité výsledky:
1. Fosilie referované jako Homo habilis vlastně nepatří rodu Homo, tj. lidé, nýbrž rodu Australopitekus, tj. opi.
2. Jak Homo habilis tak i Australopitekus byli tvorové chodící nakloněni dopředu -to jest, měli kostru opa. Neměli vůbec vztah k člověku.
Výsledky analýzy vnitřního ucha: NEBYL PŘECHOD OD OPA KE ČLOVĚKU | |
1. Semicircular Canals | 6. Endolymph-filled Canals |
Srovnávací analýza polokruhových kanálků ve vnitřním uchu u lidí a opů ukázala, že zkameněliny dlouho vyobrazované jako předkové člověka byly vlastně obyčejné opice. Druhy Australopitekus a Homo habilis mají kanálky vnitřního ucha opa, zatímco Homo erektus má lidské. |
Pojem Homo rudolfensis je jméno dané několika zkamenělým fragmentům vykopaným v roce 1972. Druh údajně zastupovaný touto zkamenělinou byl označen Homo rudolfensis protože tyto zlomky byly nalezeny v sousedství jezera Rudolf v Keni. Většina paleoantropologů akceptovala, že tyto zkameněliny nepatří odlišnému druhu, ale, že tvor zvaný Homo rudolfensis je vlastně k nerozeznání od Homo habilis.
Richard Leakey, který zkameněliny vykopal, prezentoval lebku označenou "KNM-ER 1470", o níž řekl, že je stará 2.8 milionů let, jako největší objev v historii antropologie. Podle Leakeyho, tento tvor, jenž měl malý obsah lebky jako Australopitekus spolu s tváří podobnou dnešním lidem, byl chybějícím článkem mezi Australopiteky a lidmi. Jenže zakrátko se došlo k poznání, že člověku podobná tvář lebky KNM-ER 1470, která se často objevovala na obálkách vědeckých žurnálů a populárně vědeckých časopisů, byla výsledkem nesprávného spojení úlomků lebky, které mohlo být svévolné. Profesor Tim Bromage, jenž vedl studie anatomie lidské tváře, to vynesl na světlo s pomocí počítačové simulace v roce 1992:
Když to [KNM-ER 1470] bylo prvně rekonstruováno, byla tvář připojena k mozkovně ve skoro vertikální pozici jak je tomu u plochých obličejů moderních lidí. Ovšem nedávné studie anatomických vztahů ukazují, že za života musela tvář značně vyčnívat, vytvářejíc opičí aspekt, spíše jako u tváře Australopiteka.76
Evoluční paleoantropolog J. E. Cronin stanovuje k věci následující:
... je to poměrně robustně zbudovaná tvář, s dosti plochou nosodásňovou šikmou plochou, (připomínající mísovité tváře australopiteků), nízkou maximální šířkou mozkovny (mezi spánky), silnými hlavicemi špičáků a velkými stoličkami (jak naznačují zbylé kořeny) což jsou relativně primitivní rysy spojující exemplář se členy rodokmene A. africanus.77
C. Loring Brace z univerzity Michigan dospěl k témuž závěru. Výsledkem analýzy, co provedl na čelisti a struktuře zubu lebky 1470, zaznamenal, že "z velikosti patra a rozpětí oblasti vymezené pro kořeny stoliček, by to vypadalo, že ER 1470 si uchoval velikost tváře a chrupu plně Australopitekovu".78
Profesor Alan Walker, paleoantropolog z univerzity Johna Hopkinse, který provedl na KNM-ER 1470 tolik výzkumu jako Leakey, tvrdí, že tento tvor by neměl být zařazen jako člen Homo-tj., jako lidský druh-ale spíše by měl být umístěn do rodu Australopitekus.79
V souhrnu, řazení Homo habilis nebo Homo rudolfensis prezentované jako přechodná spojení mezi australopiteky a Homo erektus jsou totálně smyšlená. Dnes bylo potvrzeno mnoha badateli, že tito tvorové jsou příslušníky série Australopitekus. Všechny jejich anatomické rysy odhalují, že jsou to druhy opů.
Tento fakt byl dále ustanoven dvěma evolučními antropology, Bernardem Woodem a Markem Collardem, jejichž bádání bylo zveřejněno v roce 1999 v časopise Science. Wood a Collard vysvětlili, že rodokmeny Homo habilis a Homo rudolfensis (lebka 1470) jsou imaginární a že zkameněliny připisované k těmto kategoriím by měly být přisouzeny rodu Australopitekus:
Až donedávna byly fosilizované exempláře řazeny do Homo na základě absolutní velikosti mozku, ukazující na jazykové schopnosti a funkci rukou, a hypotézy o schopnosti opracovávat kamenné nástroje. Pouze s několika výjimkami se s definicí a použitím rodu uvnitř lidské evoluce a vymezením Homo zacházelo jako kdyby bylo bez problémů. Jenže ... nedávná data, čerstvé interpretace existujícího důkazu a omezení paleoantropologického záznamu vyvracejí existující kritéria pro přiřazování rodu do Homo.
... v praxi jsou fosilie druhů hominidů přiřazovány k Homo na základě jednoho nebo více ze čtyř kritérií. ... Nyní je však zjevné, že žádné není uspokojivé. Mozkový Rubikon je problematický, poněvadž absolutní obsah mozkovny je pochybného biologického významu. Podobně existuje přesvědčivý důkaz, že jazyková funkce nelze být spolehlivě odvozena z velkého vzhledu mozku a že části mozku spojené s jazykem nejsou tak dobře lokalizovatelné jak naznačovaly dřívější studie...
... Jinými slovy, s hypodigmy H. habilis a H. rudolfensis k němu přiřazenými není rod Homo dobrý rod. Tak by měli být H. habilis a H. rudolfensis (nebo Homo habilis v širším smyslu pro ty, kdo se nepodřizují taxonomickému členění "raného Homo") odstraněni z Homo. Zjevnou taxonomickou alternativou je přemístit jeden nebo oba rodokmeny k jednomu existujícímu rodu hominidů, což není bez problémů, ale doporučujeme to protentokrát, aby byli oba H. Habilis a H. Rudolfensis přemístěni k rodu Australopitekus.80
Závěr Wooda a Collarda ladí se závěrem, kterého jsme se zde drželi:"Primitivní lidští předci" v dějinách neexistují. Stvoření, která jimi měla údajně být jsou vlastně opi kteří měli být zařazeni k rodu Australopitekus. Fosilní záznam ukazuje, že neexistuje evoluční spojení mezi těmito vyhynulými opicemi a Homo, tj. lidskými druhy, které se ve fosilním záznamu náhle objevují.
700 Tisíc Let Staří Mořeplavci |
"Raní lidé byli mnohem chytřejší než jsme čekali..." Zprávy publikované v New Scientist 14.března 1998 nám sdělují, že lidé zvaní evolucionisty Homo Erektus praktikovali mořeplavectví před 700 tisíci lety. Tito lidé, kteří měli dost vědomostí a technologie, aby budovali plavidla a měli kulturu, která využívala mořeplavectví, mohou být sotva zváni "primitivními". |
Podle fantastického schématu navrhovaného evolucionisty je vnitřní evoluce rodu Homo taková: Nejprve Homo erektus, pak takzvaný "starobylý" Homo sapiens a člověk neandrtálský (Homo sapiens neanderthalensis) a nakonec Kromaňonský člověk (Homo sapiens sapiens). Jenže všechno toto třídění jsou pouze variace a jedinečné rasy lidské rodiny. Rozdíl mezi nimi není větší než rozdíl mezi Inuitem a Afričem nebo Pygmejem a Evropanem.
Prozkoumejme nejprve Homo erektus, o němž se hovoří jako o nejvíce primitivním z lidských rodů. Jak vyplývá z jeho jména, "Homo erektus" což znamená "člověk chodící vzpřímeně" evolucionisté museli oddělit tyto zkameněliny od ranějších přidáním schopnosti "vzpřímenosti", protože všechny dostupné zkameněliny Homo erektus jsou vzpřímené do takové míry, jaká nebyla pozorována u žádného ze druhů australopiteků nebo takzvaného Homo habilis. Mezi postkraniální kostrou dnešního člověka a tou Homo erektus neexistuje rozdíl.
Primárním důvodem proč evolucionisté definují Homo erektus jako "primitivního", je obsah mozkovny lebky (900-1,100 kubických centimetrů), což je méně než průměr u dnešního člověka a jeho silné nadočnicové oblouky. Avšak na světě dnes žije mnoho lidí, kteří mají stejný obsah mozkovny jako Homo erektus (třeba Pygmejové) a další rasy mají vyčnívající obočí (kupříkladu domorodí Australané).
Je obecně odsouhlaseným faktem, že rozdíl v obsahu mozkovny neznamená rozdíl v inteligenci nebo schopnostech. Inteligence závisí na vnitřní organizaci v mozku, nikoli na jeho objemu.81
Zkameněliny, které proslavily Homo erektus na celém světě jsou Pekingský člověk a Jávský člověk z Asie. Avšak za čas se došlo k tomu, že tyto zkameněliny nejsou spolehlivé. Pekingský člověk sestává z několika prvků vyrobených ze sádry, jejichž originály byly ztraceny a Jávský člověk je "složen" z úlomků lebky a pánevní kosti nalezené několik metrů daleko bez náznaku, že toto patří do jedné struktury. Proto mají zkameněliny Homo erektus nalezené v Africe takový rostoucí význam. (Je nutno poznamenat, že některé ze zkamenělin majících být Homo erektus byly některými evolucionisty zahrnuty do druhého druhu jménem "Homo ergaster". Mezi odborníky v této věci panuje neshoda. Budeme řadit všechny tyto zkameněliny mezi Homo erektus)
Slavný exemplář Homo erektus nalezený v Africe je zkamenělina "Narikotome Homo erektus" neboli "Turkanského chlapce" která se našla nedaleko jezera Turkana v Keni. Je potvrzeno, že patřila 12 letému chlapci, který by v dospělosti dosáhl výšky 1.83 metru. Vzpřímená stavba kostry se nijak neliší od současného člověka. Americký paleoantropolog Alan Walker uvedl, že pochybuje, že "by průměrný patolog dovedl rozpoznat rozdíl mezi zkamenělou kostrou a tou patřící modernímu člověku."82 Ohledně lebky Walker napsal, že se smál, když ji viděl, protože "vypadá tolik jako neandrtálská."83 Jak uvidíme v příští kapitole, Neandrtálci jsou lidská rasa. Proto je i Homo erektus lidská rasa.
Homo Erektus: Skutečná Lidská Rasa | ||
Homo erektus znamená "člověk vzpřímený". Všechny fosilie přiřazené k tomuto druhu patří ke konkrétním lidským rasám. Jelikož většina zkamenělin Homo erektus nemá společné vlastnosti, je dost těžké definovat tyto lidi podle jejich lebek. Toto je důvod, proč různí evoluční vědci vytvářejí různé klasifikace a pojmenování. Nahoře vlevo je lebka, která byla nalezena v Koobi Fora v Africe roku 1975, která může obecně určit Homo erektus. Nahoře vpravo je lebka Homo ergaster KNM-ER 3733, která má zmíněné nejasnosti. Kraniální kapacita těchto různých fosilií Homo erektus se pohybuje mezi 900-1100 kubických centimetrů. Tyto údaje jsou uvnitř hranic současné lidské kraniální kapacity. KNM-WT 15000 neboli kostra Turkanského dítěte napravo je pravěpodobně nejstarší a nejúplnější lidská zkamenělina kdy objevená. Výzkum prováděný na této zkamenělině, která je odhadem 1.6 milionu let stará, ukazuje, že patřila 12 letému dítěti, které by mohlo být vysoké kolem 1.80 m, kdyby dosáhlo dospělosti. Tato fosilie, která se velice podobá rase Neandrtálců, je nejpozoruhodnějším dokladem vyvracejícím báchorku o lidské evoluci. Evolucionista Donald Johnson popisuje tuto fosilii následujícně: "Byl vysoký a vychrtlý. Tvar jeho těla a proporce jeho končetin byly stejné jako u dnešních Afričanů z oblasti rovníku. Velikost jeho údů se naprosto kryla s velikostmi u současných bílých severoamerických dospělých." (Donald C. Johanson & M. A. Edey, Lucy: Počátky lidstva, New York: Simon & Schuster, 1981) |
Dokonce i evolucionista Richard Leakey stanovuje, že rozdíly mezi Homo erektus a současným člověkem nejsou ničím více než rasovými variacemi:
Jeden uvidí také rozdíly: ve tvaru lebky, ve stupni vyčnívání tváře, robustnosti obočí a tak dále. Tyto rozdíly nejsou pravděpodobně zřetelnější než vidíme mezi oddělenými geografickými rasami moderních lidí. Takové biologické variace se objevují, když jsou populace geograficky odděleny po významný časový úsek.84
Profesor William Laughlin z univerzity v Connecticutu provedl rozsáhlé anatomické zkoumání Inuitů a lidí obývajících Aleutské ostrovy a povšiml si, že tito lidé jsou neobyčejně podobní Homo erektus. Závěrem, k němuž dospěl Laughlin bylo, že všechny tyto odlišné rasy byly vlastně různými rasami Homo sapiens (dnešního člověka).
Když vezmeme v úvahu rozsáhlé odlišnosti, které existují mezi vzdálenými skupinami, jako jsou Eskymáci a Křováci, o nichž je známo, že náleží k jedinému druhu Homo sapiens, vypadá ospravedlnitelně uzavřít, že Sinanthropus [vzpřímený exemplář] patří mezi tyto stejně rozmanité druhy.85
Nyní je více vyslovovaným faktem ve vědecké komunitě, že Homo erektus je nadbytečnou jednotkou a že fosilie zařazované do třídy Homo erektus se vlastně neliší od Homo sapiens aby byl považovaný za zvláštní druh. V American Scientist byly shrnuty diskuse o tomto tématu a výsledek konference pořádané k této věci v roce 2000 tímto způsobem:
Většina účastníků konference v Senckenbergu byla zatažena do žhavé debaty o taxonomickém statutu Homo erektus odstartovanou Milfordem Wolpoffem z univerzity Michigan, Alanem Thornem z univerzity v Canbeře a dalšími kolegy. Ti energicky argumentovali, že Homo erektus nemá jako druh žádnou platnost a měl by být úplně eliminován. Všichni příslušníci rodu Homo, od doby před 2 miliony let do současnosti, byli jedním vysoce proměnlivým, široce rozšířeným druhem Homo sapiens, bez přirozených zlomů nebo dělení. Předmět konference, Homo erektus, neexistoval.86
Závěr dosažený vědci bránícími výše uvedenou tezi lze shrnout jako "Homo erektus není druh odlišný od Homo sapiens, ale naopak rasou uvnitř Homo sapiens".
Na druhou stranu existuje obrovská propast mezi Homo erektus, lidskou rasou a opy, kteří předcházeli Homo erektus ve scénáři "lidské evoluce", (Australopitekus, Homo Habilis, a Homo rudolfensis). To znamená, že první člověk se ve fosilním nálezu objevuje náhle a bez předcházející evoluční historie. Toto je nejjasnějším znamením, že byl stvořen.
Jenže přijetí této skutečnosti je zcela proti dogmatické filosofii a ideologii evolucionistů. Následkem toho se snaží vyobrazovat Homo erektus, pravou lidskou rasu, jako napůl opičího tvora. Při rekonstrukcích Homo erektus vytrvale kreslí opičí rysy. Oproti tomu s podobnými metodami kreslení humanizují opy jako Australopitekus anebo Homo Habilis. S touto metodou se snaží "přiblížit" opy a lidské bytosti a uzavřít propast mezi těmito oddělenými živými skupinami.
|
FALEŠNÉ MASKY: Ačkoli nijak odlišní od dnešního člověka, Neandrtálci jsou pořád vyobrazováni evolucionisty jako opolidi. |
Neandrtálci byli lidskými bytostmi, které se naráz objevily před 100000 lety v Evropě a kteří zmizeli nebo byli asimilováni smíšením s jinými rasami, tiše leč rychle před 35000 let. Jejich jedinou odlišností od člověka naší doby je, že kostry jsou robustnější a objem lebky trochu větší.
Neandrtálci byli lidskou rasou, což je fakt dnes uznávaný skoro každým. Evolucionisté se tvrdě snažili je prezentovat jako "primitivní druh", leč všechny poznatky značí, že se nijak nelišili od "robustního" muže jdoucího dnes po ulici. Prominentní autorita v této věci, Erik Trinkaus, paleoantropolog z univerzity Nové Mexiko píše:
Detailní srovnání pozůstatků kostry Neandrtálce s těmi moderních lidí ukázalo, že v anatomii Neandrtálce není nic co by přesvědčivě ukazovalo že jeho pohybové, manipulativní, intelektuální nebo jazykové schopnosti byly nižší než schopnosti moderních lidí.87
Mnoho současných badatelů definuje neandrtálského člověka jako poddruh současného člověka a zvou ho "Homo sapiens neandertalensis". Poznatky dosvědčují, že Neandrtálci pohřbívali své mrtvé, modelovali hudební nástroje a měli kulturní vztahy s Homo sapiens sapiens během téhož období. Přesně řečeno, Neandrtálci jsou "robustní" lidskou rasou, která časem vymizela.
Neandrtálci: Robustní Lidé | |
Nalevo je vidět Homo sapiens Neandertalensis, lebku Amud 1 nalezenou v Izraeli. Neandrtálský muž je obecně znám jako pevný, ale menší. Avšak je odhadnuto, že majitel této lebky byl vysoký 1.80 metru. Obsah jeho lebky byl největší kdy viděný: 1740 kubických centimetrů. Proto je tato zkamenělina mezi důležitými důkazy definitivně ničícími tvrzení, že Neandrtálci byli primitivním druhem. |
Archaický Homo sapiens je poslední krok před současným člověkem v imaginárním evolučním schématu. Ve skutečnosti nemají evolucionisté moc co říct o těchto zkamenělinách, jelikož mezi nimi a dnešními lidmi existují pouze menší odlišnosti. Někteří badatelé dokonce prohlašují, že zástupci této rasy dosud žijí a ukazují na domorodé Australany jako příklad. Jako archaický Homo sapiens mají domorodí Australané také silná vystupující obočí, dovnitř nakloněnou stavbu dolní čelisti a o něco menší objem mozkovny.
Skupina popsaná v evoluční literatuře jako Homo heilderbergensis je fakticky tatáž jako archaický Homo sapiens. Příčinou, proč jsou dva termíny užívané pro stejný lidský rasový typ, jsou neshody mezi evolucionisty. Všechny fosilie zahrnuté do řazení Homo heidelbergensis značí, že lidé anatomicky velmi podobní dnešním Evropanům žili před 500000 a dokonce 740000 lety, nejprve v Anglii a pak ve Španělsku.
Odhaduje se, že Kromaňonský člověk žil před 30000 lety. Má mozkovnu tvaru kupole a široké čelo. Objem mozkovny kolem 1600 kubických centimetrů je průměrem současného člověka. Jeho lebka má silné nadočnicové oblouky a kostnatý výčnělek vzadu typický pro Neandrtálce a Homo erektus.
Přestože se Kromaňonec považuje za evropskou rasu, struktura a objem mozkovny vypadají velice jako u těch ras, které dnes žijí v Africe a tropech. Spoléhaje na tuto podobnost se odhaduje, že Kromaňonec byl dávnou africkou rasou. Jiná paleoantropologická zjištění ukázala, že rasy kromaňonská a neandrtálská se smísily a položily základy dnešních ras.
Následkem toho, žádné z těchto lidských bytostí nebyly "primitivní druhy". Byly to odlišné lidské bytosti, které žily v dávných dobách a buďto asimilovaly a mísily se s jinými rasami, anebo vyhynuly a vymizely z historie.
26000 Let Star. Jehla: |
Zajímavou fosilií ukazující, že Neandrtálci znali oblékání: Jehla 26000 tisíc let stará. (D. Johanson, B. Edgar, Od Lucy k jazyku, str. 99) |
To, co jsme dosud prozkoumali, tvoří jasný obrázek: Scénář "evoluce člověka" je naprostá fikce. Aby takový rodokmen představoval pravdu, musela by se odehrát postupná evoluce od opa k člověku a fosilní záznam tohoto procesu by měl být nalezen. Ve skutečnosti však existuje ohromná propast mezi opicemi a lidmi. Kosterní stavba, objem mozkovny a taková kritéria jako vzpřímená chůze nebo naklánět se ostře dopředu odlišují lidi a opy. (Již jsme uvedli, že na bázi výzkumu provedeného v roce 1994 na vnitřním uchu, byli Australopitekus a Homo habilis zařazeni jako opi, kdežto Homo erektus byl přeřazen jako lidská bytost.)
Dalším významným poznatkem dokazujícím, že nemůže existovat příbuzenský vztah mezi těmito odlišnými druhy, neboť druhy prezentované jako předkové ve skutečnosti žily souběžně. Kdyby, jak evolucionisté tvrdí, se Australopitekus proměnil v Homo habilis, který na oplátku by se změnil na Homo erektus, období, v nichž žili by nezbytně měla následovat jedno za druhým. Avšak ve fosilním záznamu není vidět žádný takový chronologický řád.
Podle evolučních odhadů žil Australopitekus od před 4 miliony let do před 1 milionem let. Tvoroví zařazení jako Homo habilis, na druhou stranu, žili před 1.7 až 1.9 milionem let. O Homo rudolfensis, který má být "pokročilejší" než Homo habilis, je známo, že žil mezi před 2.5 až 2.8 miliony let! To jest, Homo rudolfensis je skoro o 1 milionů let starší než Homo habilis, který má být jeho údajným "předkem". Oproti tomu stáří Homo erektus sahá zpět do doby před 1.6-1.8 milionem let, což znamená, že Homo erektus se objevil na Zemi ve stejném časovém rámci jako jeho domnělý předek, Homo habilis.
Alan Walker potvrzuje tento fakt prohlášením, že "existuje důkaz z východní Afriky pro pozdně přežívající jedince Australopiteka, kteří byli současníky nejprve H. Habilis, pak H. erektus."88 Louis Leakey našel zkameněliny Australopiteka, Homo habilis a Homo erektus skoro vedle sebe v oblasti Tanzánie Olduvai Gorge, ve vrstvě Ložisko II.89
Rozhodně není takový rodokmen. Stephen Jay Gould, který byl paleontologem z Harvardské univerzity, vysvětlil tento mrtvý bod, kterému evoluce čelí, ačkoli byl sám evolucionista:
Co se stalo z našeho žebříčku jsou-li tři koexistující rodokmeny hominidů (A. africanus, robustní australopitekové a H. habilis), žádný jasně rozeznatelný od druhého? Navíc žádný z nich nevykazuje evoluční trendy během svého pobytu na zemi.90
Když se pohneme od Homo erektus k Homo sapiens, znovu vidíme, že neexistuje rodokmen, o němž by se dalo hovořit. Existuje důkaz ukazující, že Homo erektus a archaický Homo sapiens žili dál až do doby před 27000 lety a dokonce i jen 10000 let před naší dobou. V bažině Kow v Austrálii byly nalezeny lebky Homo erektus staré asi 13000 let. Na ostrově Jáva byly nalezené pozůstatky Homo erektus staré 27000 let.91
Jedno z nejoblíbenějších periodik evoluční literatury, Discover, dalo 800 tisíc let starou lidskou tvář na svou obálku s otázkou evolucionistů "Je toto tvář naší minulosti?" |
Nejzajímavějším a nejvýznamějším faktem, který anuluje samotnou podstatu imaginárního rodokmenu evoluční teorie je nečekaně starobylá historie současného člověka. Paleoantropologické nálezy odhalují, že lidé Homo sapiens, kteří vypadali přesně jako my, žili už tak dávno jako před 1 milionem roků.
Byl to Louis Leakey, slavný evoluční paleoantropolog, jenž objevil první nález k této věci. V roce 1932 v oblasti Kanjera kolem Viktoriina jezera v Keni Leakey nalezl několik zkamenělin patřících do středního pleistocénu a nelišily se od dnešního člověka. Avšak střední pleistocén byl před milionem let.92 Jelikož tyto nálezy převracely evoluční rodokmen vzhůru dohama, byli evolučními paleoantropology odmítnuty. Jenže Leakey vždycky bojoval za to, že tyto odhady byly správné.
Když se chystalo na tuto kontroverzi zapomenout, zkamenělina vykopaná ve Španělsku roku 1995 odhalila velmi mimořádným způsobem, že historie Homo sapiens byla mnohem starší, nežli se předpokládalo. Daná zkamenělina byla odkryta v jeskyni zvané Gran Dolina v regionu Atapuerca ve Španělsku třemi španělskými paleoantropology z univerzity v Madridu. Tato zkamenělina odhalovala tvář 11 letého hocha, který vypadal úplně jako současný člověk. Avšak bylo tomu již 800000 let, co dítě zemřelo. Časopis Discover podrobně zveřejnil příběh v prosincovém čísle roku 1997.
Tato zkamenělina dokonce otřásla přesvědčením Juana Luise Arsuaga Ferrerase, který velel vykopávkám v Gran Dolina. Ferreras pravil:
Čekali jsme něco velkého, cosi rozsáhlého, cosi plochého-však víte, něco primitivního. Naše očekávání 800000 let starého chlapce bylo něco jako Turkanský chlapec. A to, co jsme našli byla zcela moderní tvář... Pro mne je to cosi velkolepého -toto je druh věcí, které vámi otřesou. Nalezení něčeho tak nečekaného jako je toto. Ne jenom nalezení zkamenělin; nalezení zkamenělin je také nečekané a to je v pořádku. Ale nejvelkolepější je nalezení něčeho, co jste si mysleli, že patří do současnosti, v minulosti. Je to jako najít v Gran Dolina kazetový magnetofon. To by bylo velmi překvapivé. Nečekáme kazety a nahrávače ve spodním pleistocénu. Nalezení moderní tváře před 800000 lety-to je totéž. Byli jsme velice překvapeni, když jsme to viděli.93
Zkamenělina osvětlila fakt, že historie Homo sapiens musela sahat až 800000 let do minulosti. Potom, co se vzpamatovali z prvotního šoku, evolucionisté, kteří zkamenělinu objevili, se rozhodli, že patří jinému druhu, poněvadž podle evolučního rodokmenu Homo sapiens nežil před 800000 lety. Proto vynalezli smyšlený druh a nazvali ho "Homo antecessor" a uzavřeli, že lebka z Atapuercy spadá do tohoto zařazení.
Nedávné objevy odhalily, že je nemožné, aby se nahnutá kostra opa hodící se pro pohyb po čtyřech vyvinula v lidskou kostru vhodnou pro chůzi po dvou. |
Věru, některé další objevy stopují původ člověka, jaký žije dnes, dále než 1.7 milionů let. Jeden z těchto důležitých nálezů byl objeven v Laetoli v Tanzánii Mary Leakey v roce 1977. Tyto otisky šlápot se našly ve vrstvě, jež byla spočtena jako stará 3.6 milionů let, a co je podstatnější, nijak se nelišily od stop, které by zanechal dnešní člověk.
Šlápoty nalezené Mary Leakey byly později prozkoumány množstvím slavných paleoantropologů jako jsou Donald Johanson a Tim White. Výsledky byly stejné. White napsal:
Nepleťte se v tom, ... jsou jako stopy moderního člověka. Kdyby byl jeden zanechán dnes na kalifornské pláži, a čtyřleté dítě by dostalo otázku, co to je, ihned by řeklo, že tudy někdo šel. Nerozeznalo by ho od stovky dalších šlápot na pláži a vy také ne.95
Po prozkoumání otisků Louis Robbins z univerzity v Severní Karolíně komentoval takto:
Klenba je zvednutá-menší jedinec má vyšší klenbu než já -a palec je velký a vřadě s druhým prstem… Prsty svírají zem jako lidské prsty. Toto u jiných živočišných forem nevidíte.96
Průzkumy morfologické formy otisku ukázaly čas a znovu to muselo být akceptováno jako lidská šlápota a to člověka žijícího dnes (Homo sapiens). Russell Tuttle, který otisky také zkoumal, napsal:
Mohla je udělat malá bosá noha Homo sapiens... Ve všech rozeznatelných morfologických znacích je stopa jedince, který ji vyšlapal, k nerozlišení od stop moderních lidí.97
Nestranné zkoumání šlápot odhalilo jejich skutečné vlastníky. Ve skutečnosti tyto otisky sestávají z 20 zkamenělých otisků chodidla 10 letého člověka naší doby a a 27 otisků ještě mladšího. Určitě to byli lidé jako my.
Tato situace vrhla otisky z Laetoli do centra diskusí po dlouhá léta. Evoluční paleoantropologové se zoufale snažili přijít s vysvětlením, neboť pro ně bylo těžké přijmout fakt, že současný člověk chodil po zemi před 3.6 miliony roků. Během 90.let počalo dostávat tvar následující "vysvětlení": Evolucionisté se rozhodli, že tyto šlápoty musely být zanechány Australopitekem, jelikož podle jejich teorie bylo nemožné, aby před 3.6 miliony let existoval Homo species. Leč Russell H. Tuttle v článku z roku 1990 píše toto:
V souhrnu, 3.5 milionů staré otisky chodidel v Laetoli místě G připomínající obvykle neobuté moderní lidi. Žádné z jejich rysů neznačí, že hominidi z Laetoli byli méně schopní dvounožci nežli my. Kdyby se nevědělo, že šlápoty G nejsou tak staré, ochotně bychom uzavřeli, že byly zanechány členem našeho druhu, Homo... Každopádně bychom měli opustit nespojitý předpoklad, že otisky z Laetoli byly učiněny Lucyiným druhem, Australopitekem afarensis.98
Stručně řečeno, tyto otisky staré asi 3.6 milionů let nemohly patřit Australopitekovi. Jediným důvodem, proč se myslelo, že stopy byly zanechány příslušníkem rodu Australopitekus byla 3.6 milionů let stará vulkanická vrstva, v níž byly otisky nalezeny. Stopy byly přisouzeny Australopitekovi čistě s domněnkou, že lidé nemohli žít tak dávno.
Tyto interpretace stop Laetoli demonstrují důležitou pravdu. Evolucionisté podporují svou teorii nikoli podle vědeckých poznatků, ale navzdory jim. Zde máme teorii, jež je slepě následována, ať se děje cokoli, přes všechna nová zjištění, která teorii zpochybňují, a jsou proto buď ignorována anebo překroucena, aby ji podporovala.
Zkrátka evoluční teorie není věda, nýbrž dogma udržované naživu navzdory vědě.
|
Mýtus lidské evoluce není založen vůbec na žádném vědeckém zjištění. Vylíčení jako toto nemají jiný význam, než že odrážejí evoluční myšlení, kdy přání je otcem myšlenky. |
Stranou fosilního záznamu, jímž jsme se dosud zabývali, nepřemostitelné anatomické mezery mezi lidmi a opy taktéž vyvracejí fikci lidské evoluce. Jednou z nich je způsob chůze.
Lidské bytosti chodí vzpřímeně po dvou. Toto je velice speciální forma pohybu neviděná u jiných savčích druhů. Některá další zvířata mají omezenou schopnost se pohybovat po dvou zadních končetinách. Zvířata jako medvědi nebo opice se takto mohou pohybovat jen zřídka, například chtějí-li dosáhnout na zdroj potravy, a dokonce i tak jen na krátkou chvíli. Normálně jejich kostry směřují dopředu a chodí na všech čtyřech.
Tedy, pak, vyvinul se bipedalismus se čtyřnohého způsobu chůze opů, jak tvrdí evolucionisté?
Jistěže ne. Výzkum ukázal, že evoluce bipedalismu se nikdy neuskutečnila, a ani by nemohla. Především bipedalismus není evoluční výhodou. Způsob, jímž se pohybují opice je mnohem snadnější, rychlejší a efektivnější, než lidská chůze po dvou. Člověk se nemůže pohybovat skákáním ze stromu na strom, aniž by slezl na zem, jako šimpanz, ani utíkat rychlostí 125 km v hodině jako gepard. Naopak, jelikož člověk kráčí po dvou, pohybuje se po zemi mnohem pomaleji. Z téhož důvodu je jedním z nejvíce zranitelných tvorů v přírodě, co se týče pohybu a obrany. Dle logiky evoluční teorie by se opice neměly vyvinout k přijetí chůze po dvou; namísto toho lidé by se museli vyvinout, aby se pohybovali po čtyřech.
Další slepou uličkou evolučního tvrzení je, že bipedalismus neslouží darwinistickému modelu "postupného vývoje". Tento model, tvořící základ evoluce, vyžaduje, aby mezi pohybem po dvou a pohybem po čtyřech existovala "kombinovaná" chůze. Avšak s výpočetním výzkumem provedeným v roce 1996 anglický paleoantropolog Robin Crompton ukázal, že taková "kombinovaná" chůze je nemožná. Crompton dospěl k tomuto závěru: Živá bytost může buď kráčet vzpřímeně nebo po čtyřech.99 Typ chůze mezi těmito dvěma je nemožný, protože by znamenal plýtvání energií. Proto nemůže napůl bipedální bytost existovat.
Nesmírná propast mezi člověkem a opem není omezena jedině na bipedalismus. Mnohá další témata dosud zůstávají nevysvětlena, a to kapacita mozku, schopnost mluvit a tak dále. Elaine Morgan, evoluční paleoantropoložka, činí v této věci následující doznání:
Čtyři z nejvýznamějších záhad o lidech jsou: 1) proč chodí po dvou? 2) proč ztratili srst? 3) proč si vyvinuli tak velké mozky? 4) proč se naučili mluvit?
Ortodoxní odpovědi na tyto otázky jsou: 1) 'Ještě nevíme'; 2) 'Ještě nevíme'; 3) 'Ještě nevíme'; 4) 'Ještě nevíme'. Seznam otázek by mohl být značně prodloužen aniž by to mělo vliv na monotónnost odpovědí.100
Lord Solly Zuckerman je jedním z nejslavnějších a uznávaných vědců Velké Británie. Po léta studoval fosilní záznam a prováděl podrobná zkoumání. Pro svůj příspěvek vědě byl odměněn šlechtickým titulem. Zuckerman je evolucionista. Proto nelze jeho komentáře k evoluci považovat za neznalé nebo předpojaté. Po letech bádání nad fosiliemi včetně scénáře lidské evoluce však dospěl k závěru, že na rodinném stromu, který je předkládán není zbla pravdy.
Zuckerman také pokročil k zajímavému konceptu "spektra vědy", sahajícímu od těch, co považoval za vědecké po ty, co považoval za nevědecké. Podle Zuckermanova spektra nejvíce "vědecké"-to jest závisející na konkrétních údajích-jsou obory jako chemie a fyzika. Po nich přicházejí biologické vědy a pak vědy společenské. Na vzdáleném konci spektra, v části považované za nejvíce "nevědeckou" jsou koncepty "mimosmyslového vnímání"-jako telepatie a "šestý smysl"-a nakonec "lidská evoluce". Zuckerman svoje zdůvodnění vysvětluje takto:
Pak se pohybujeme přímo od registrování objektivní pravdy do těch oborů předpokládané biologické vědy, jako mimosmyslové vnímání nebo interpretace fosilní historie člověka, kde je pro věřícího všecko možné – a kde je horlivý stoupenec někdy schopen věřit několika rozporům současně.101
Robert Locke, vydavatel Discovering Archeology, důležité publikace o původu člověka, píše v žurnálu, "Hledání lidských předků dává více žáru než světla", citující přiznání slavného evolučního paleoantropologa Tima Whitea:
Všichni jsme frustrováni "všemi těmi otázkami, které nejsme schopni zodpovědět." 102
Lockeho článek zhodnocuje slepé uličky evoluční teorie k původu člověka a nepodloženost propagandy rozšiřované v této věci:
Asi žádná oblast vědy není tak problematická jako hledání lidského původu. Elitní paleontologové se neshodují ani na těch nejzákladnějších obrysech lidského rodokmenu. Nové větve vyrůstají za velkých fanfár, jen aby zvadly a uhynuly čelíce novým fosilním nálezům.103
Stejný fakt byl nedávno akceptován i Henrym Geem, vydavatelem dobře známého žurnálu Nature. Ve své knize Hledání v hlubinách času, publikované v roce 1999 Gee poukazuje na to, že všechny důkazy evoluce člověka "pro rozmezí před 10 a 5 miliony let-několik tisíců generací živých bytostí-by se vlezlo do malé krabice." Shrnuje, že konvenční teorie o původu a vývoji lidských bytostí jsou "naprosto lidskými vynálezy vytvořenými po skutečnosti, vytvarovanými v souladu s lidskými předsudky" a dodává:
Vzít řadu zkamenělin a tvrdit, že představují rodokmen není vědeckou hypotézou, kterou by šlo ověřit, ale tvrzením, které má stejnou platnost jako pohádka na dobrou noc-zábavná, možná dokonce poučná, nikoli však vědecká.104
Co tedy je příčinou, která činí tolik vědců tak lpícími na tomto dogmatu? Proč se snažili tak tvrdě udržet teorii naživu, za cenu přiznání nespočtu konfliktů a vyřazování důkazu, který byl nalezen?
Jedinou odpovědí je, že se bojí skutečnosti, které by museli čelit v případě opuštění evoluční teorie. Fakt, jemuž by museli čelit, kdyby se vzdali evoluce, je, že Bůh stvořil člověka. Avšak vzhledem k předpokladům, které mají a materialistické filosofii, v níž věří, stvoření je pro evolucionisty nepřijatelným konceptem.
Z tohoto důvodu klamou sami sebe, stejně jako svět, využíváním médií, s nimiž spolupracují. Pokud nedovedou najít nezbytné zkameněliny, "padělají" je buď v podobě imaginárních obrázků nebo fiktivních modelů a snaží se vzbudit dojem, že opravdu existují zkameněliny potvrzující evoluci. Část masmédií sdílející jejich materialistické hledisko se také snaží klamat veřejnost a vkládat myšlenku evoluce do podvědomí veřejnosti.
Bez ohledu na to, jak těžce to zkoušejí, pravda je evidentní: Člověk vznikl nikoli evolučním procesem, nýbrž Božím stvořením. Proto je Mu odpovědný.
70. David Pilbeam, "Lidé ztrácejí raného předka", Science, duben 1982, str. 6-7.
71. C. C. Swisher III, W. J. Rink, S. C. Antón, H. P. Schwarcz, G. H. Curtis, A. Suprijo, Widiasmoro, "Poslední Homo erektus z Jávy: Potenciální souběžnost s Homo sapiens v Jihovýchodní Asii", Science, svazek 274, číslo 5294, vydání 13.prosinec 1996, str. 1870-1874; viz též, Jeffrey Kluger, "Ne tak vyhynulý nakonec: Primitivní Homo Erektus mohl žít dost dlouho, aby koexistoval s moderními lidmi, Time, 23.prosince 1996.
72. Solly Zuckerman, Za věží ze slonoviny, New York: Toplinger Publications, 1970, str. 75-94.
73. Charles E. Oxnard, "Místo Australopiteků v lidské evoluci: Objekt pochybnosti", Nature, sv 258, str. 389.
74. Holly Smith, Americký žurnál fyzické antropologie, sv 94, 1994, str. 307-325.
75. Fred Spoor, Bernard Wood, Frans Zonneveld, "Implication of Early Hominid Labryntine Morphology for Evolution of Human Bipedal Locomotion", Nature, sv 369, 23.června 1994, str. 645-648.
76. Tim Bromage, New Scientist, sv 133, 1992, str. 38-41.
77. J. E. Cronin, N. T. Boaz, C. B. Stringer, Y. Rak, "Tempo a způsob evoluce hominidů", Nature, sv 292, 1981, str 113-122.
78. C. L. Brace, H. Nelson, N. Korn, M. L. Brace, Atlas lidské evoluce, 2.b. New York: Rinehart and Wilson, 1979.
79. Alan Walker, Scientific American, sv 239 (2), 1978, str. 54.
80. Bernard Wood, Mark Collard, "Lidský rod", Science, sv 284, č 5411, 2,duben 1999, str. 65-71.
81. Marvin Lubenow, Kosti sváru, Grand Rapids, Baker, 1992, str. 83.
82. Boyce Rensberger, The Washington Post, 19.listopad 1984.
83. Tamtéž.
84. Richard Leakey, Dělání lidstva, London: Sphere Books, 1981, str. 116.
85. Marvin Lubenow, Kosti sváru, Grand Rapids, Baker, 1992. str. 136.
86. Pat Shipman, "Pochybující Dmanisi", American Scientist, listopad- prosinec 2000, str. 491.
87. Erik Trinkaus, "Těžké časy mezi Neandrtálci", Natural History, sv 87, prosinec 1978, str. 10; R. L. Holloway, "Mozek Neandrtálců: Co bylo primitivní", Americký žurnál fyzické antropologie Dodatek, sv 12, 1991, str. 94.
88. Alan Walker, Science, sv 207, 1980, str. 1103.
89. A. J. Kelso, Fyzická antropologie, 1.edice, New York: J. B. Lipincott Co., 1970, str. 221; M. D. Leakey, Olduvai Gorge, sv 3, Cambridge: Cambridge University Press, 1971, str. 272.
90. S. J. Gould, Natural History, sv 85, 1976, str. 30.
91. Time, listopad 1996.
92. L. S. B. Leakey, Původ Homo Sapiens, ed. F. Borde, Paris: UNESCO, 1972, str. 25-29; L. S. B. Leakey, Podle důkazu, New York: Harcourt Brace Jovanovich, 1974.
93. "Je toto tvář naší minulosti", Discover, listopad 1997, str. 97-100.
94. A. J. Kelso, Fyzická antropologie, 1.edice 1970, str. 221; M. D. Leakey, Olduvai Gorge, sv 3, Cambridge: Cambridge University Press, 1971, str. 272.
95. Donald C. Johanson & M. A. Edey, Lucy: Počátky lidstva, New York: Simon & Schuster, 1981, str. 250.
96. Science News, sv 115, 1979, str. 196-197.
97. Ian Anderson, New Scientist, sv 98, 1983, str. 373.
98. Russell H. Tuttle, Natural History, březen 1990, str. 61-64.
99. Ruth Henke, "Aufrecht aus den Baumen", Focus, sv 39, 1996, str. 178.
100. Elaine Morgan, Jizvy evoluce, New York: Oxford University Press, 1994, str. 5.
101. Solly Zuckerman, Za věží ze slonoviny, New York: Toplinger Publications, 1970, str. 19.
102. Robert Locke, "Rodinné boje", Discovering Archaeology, červenec/srpen 1999, str. 36-39.
103. tamtéž.
104. Henry Gee, v Hledání času: Za fosilním záznamem k nové historii života, New York, The Free Press, 1999, str. 126-127.