Kapitola 8: Evoluční Podvrhy

Neexistuje konkrétní fosilní důkaz, co by podporoval obraz "opičího muže" který je bez ustání vyhlašován médii a evolučními akademickými kruhy. Se štětci v rukou evolucionisté produkují smyšlená stvoření, nicméně fakt, že tyto kresby nekorespondují se žádnou hodící se fosilií pro ně tvoří vážný problém. Jednou ze zajímavých metod, jakou používají, aby tento problém překonali, je "produkovat" zkameněliny, které nemohou nalézt. Piltdownský muž, který může být největším skandálem v historii vědy, je typickým příkladem této metody.

Piltdownský Člověk: Čelist Orangutana A Lidská Lebka!

	Příběh Kachna
1	Zkameněliny jsou vykopávány Charlesem Dawsonem a dávány Siru Arthuru Smithovi Woodwardovi.
2	Kusy jsou rekonstruovány, aby utvořily slavnou lebku. 1. Kusy lidské lebky 2. Čelist orangutana
3	Podle rekonstruované lebky jsou provedeny rozmanité kresby a skulptury, nesčetné články a komentáře jsou napsány. Původní lebka se vystavuje v Britském muzeu.
4	Po 40 letech od objevu je piltdownská zkamenělina odhalena skupinou badatelů jako kachna.

V roce 1949 se Kenneth Oakley z Oddělení paleontologie Britského muzea pokusil použít "fluorovou zkoušku", nový test pro určování stáří fosilií. Test byl proveden na zkamenělině Piltdownského člověka. Výsledek byl překvapivý. Během testu se došlo ke zjištění, že čelist Piltdownského člověka neobsahuje žádný fluor. To značilo, že byla pohřbena jen několik let. Lebka, která obsahovala pouze malé množství fluoru ukazovala, že není starší než několik tisíc let.

Bylo určeno, že zuby v čelisti patří orangutanovi, byly uměle opotřebovány a že "primitivní" nástroje objevené u zkameněliny byly pouze jednoduché imitace naostřené ocelovými nástroji.66 V podrobné analýze dokončené Josephem Weinerem byl tento padělek odhalen veřejnosti v roce 1953. Lebka patřila 500 let pohřbenému člověku a čelist nedávno zesnulému opu! Zuby byly speciálně uspořádány a dodány do čelisti, a povrch stoliček byl vyplněn, aby připomínaly lidské. Pak byly všechny kusy zabarveny dichromanem draselným, aby vypadaly starobyle. Skvrny po namočení v kyselině začaly mizet. Sir Wilfred Le Gros Clark, který byl v týmu, jenž odhalil padělek, nedovedl skrývat svůj údiv nad touto situací a řekl: "Důkaz umělého obroušení ihned padl do oka. Věru to vypadalo tak zjevné, že by se dalo dobře ptát -jak to, že to dříve uniklo povšimnutí?"67 Když se k tomuto dospělo "Piltdownský člověk" byl spěšně odstraněn z Britského muzea, kde byl vystavován po více než 40 let.

Nebraský Člověk: Prasečí Zub

Obrázek nahoře byl nakreslen podle jediného zubu a byl uveřejněn v časopise Illustrated London News 24.července 1922. Avšak evolucionisté byly extrémně zklamáni, když bylo odhaleno, že tento zub nepatří ani opičímu tvorovi ani člověku, nýbrž vyhynulému druhu prasete.

V roce 1922 Henry Fairfield Osborn, ředitel Amerického muzea přírodní historie, vyhlásil, že nalezl fosilii stoličky patřící do éry pliocénu v západní Nebrasce poblíž Hadího potoka. Tento zub údajně nesl znaky společné pro člověka a opa. Rozsáhlá vědecká debata se počala točit kolem této fosilie, kterou nazvali "Nebraský člověk", v níž někteří připisovali zub jako patřící Pitekantropus erektus, zatímco jiní tvrdili, že je blíže lidem. Nebraský člověk ihned dostal "vědecké pojmenování", Hesperopitekus haroldcooki.

Mnoho autorit projevilo podporu Osbornovi. Podle tohoto jediného zubu byly kresleny rekonstrukce hlavy a těla Nebraského člověka. Navíc byl Nebraský člověk dokonce vyobrazován spolu se ženou a dětmi jako celá rodina v přirozeném prostředí.

Všechny tyto scénáře byly rozvinuty na základě tohoto jediného zuby. Evoluční kruhy vložily takovou víru v tento "stín člověka" že když badatel jménem William Bryan oponoval těmto předpojatým závěrům spoléhajícím na jediný zub, byl tvrdě kritizován.

V roce 1927 byly nalezeny další části kostry. Podle těchto nově objevených kusů nepatřil zub ani člověku ani opici. Dospělo se k poznání, že patřil vyhynulému druhu divokého amerického prasete jménem Prostennops. William Gregory nazval článek publikovaný v Science, v němž oznamoval pravdu, "Hesperopitekus: Zjevně ani op, ani člověk".68 Pak byly všechny kresby Hesperopiteka haroldcooki a jeho "rodiny" urychleně odstraněny z evoluční literatury.

Ota Benga: Afričan v Kleci

Potom, co Darwin ve své knize Sestup člověka rozvinul teorii, že člověk se vyvinul z bytostí podobných opicím, počal hledat zkameněliny ku podpoře této kontroverze. Avšak někteří evolucionisté se domnívali, že tvorové "napůl lidští, napůl opí" jsou k nalezení nejen ve fosilním záznamu, ale také naživu v různých částech světa. Počátkem 20.století tato honba za "žijícími přechodnými články" vedla k nešťastným incidentům, z nichž nejkrutější je příběh Pygmeje jménem Ota Benga.

Ota Benga byl chycen v roce 1904 evolučními badateli v Kongu. V jeho vlastním jazyce jeho jméno znamená "přítel". Měl ženu a dvě děti. Spoután a držen v kleci jako zvíře byl převezen do USA, kde ho evoluční vědci ukazovali veřejnosti na Světové pouti v St Louis mezi jinými opími druhy a představovali ho jako "nejbližší přechodný článek k člověku". O dva roky později ho vzali do Bronxské Zoo v New Yorku a vystavovali ho pod označením "dávní lidští předci" spolu s několika šimpanzi, gorilou jménem Dinah, a orangutanem Dohungem. Dr. William T. Hornaday, evoluční ředitel zoo, pronášel dlouhé projevy o tom, jak je hrdý, že má tuto výjimečnou "přechodnou formu" ve své zoo a zacházel s Ota Bengou v kleci, jako by byl obyčejné zvíře. Neschopen zacházení, jemuž byl vystaven, snést, Ota Benga později spáchal sebevraždu.69

Piltdownský člověk, Nebraský člověk, Ota Benga... Tyto skandály demonstrují, že evoluční vědci neváhají využít jakýkoli druh nevědecké metody, aby svoji teorii prokázali. S tímto bodem na mysli, když se podíváme na takzvaný důkaz mýtu "lidské evoluce" stojíme před stejnou situací. Zde je fiktivní příběh a armáda dobrovolníků připravených k čemukoli, aby ho dokázali.