Kapitola 18: Relativita Času a Realita Osudu

Vše dosud vypravované demonstruje, že nikdy nemáme přímý kontakt s "trojrozměrným prostorem" reality, a že vedeme celé svoje životy uvnitř své mysli. Tvrdit opak by znamenalo vyznávat pověrčivou víru, která byla odstraněna rozumem a vědeckou pravdou, protože žádnými prostředky nemůžeme získat přímý styk s originálním vnějším světem.

To vyvrací primární tvrzení materialistické filosofie, která je podstatou evoluční teorie—předpoklad, že hmota je absolutní a věčná. Druhým tvrzením materialistické filosofie je, že čas je také absolutní a věčný—předpoklad stejně pověrčivý jako ten první.

Vnímání Casu

To, co zveme "čas" je vlastně metoda, jíž je jeden okamžik srovnáván s druhým. Třeba když osoba zaťuká na objekt, uslyší určitý zvuk. Pokud klepne na stejný objekt o pět minut později uslyší další zvuk. Myslící si, že mezi dvěma zvuky existuje interval, nazývá tento interval "čas." Jenže když slyší druhý zvuk, první, který slyšel, je pouze vzpomínkou v jeho mysli, pouze kouskem informace v jeho představivosti. Osoba formuluje svoje vnímání času srovnáním momentu, v němž žije s tím, co uchovává ve své paměti. Kdyby nečinil toto srovnání, neměl by vůbec ponětí o čase.

Podobně osoba srovnává, když vidí někoho vstoupit dveřmi a posadit se do křesla vprostřed pokoje. V době, kdy osoba sedí v křesle, jsou obrazy okamžiku, kdy otevřel dveře a vydal se ke křeslu zkompilovány jako kousky informace v paměti. Dojem času se odehraje, když osoba srovnává muže sedícího v křesle s těmito kousky připomenuté informace.

Stručně, čas přichází jako výsledek porovnávání informací uložených v mozku. Kdyby neměl člověk paměť, jeho mozek by nemohl dělat takové výklady a proto by nikdy nevnímal čas. Jeden se určuje jako stár třicet let jen proto, že nashromáždil ve své mysli informaci vztahující se k těmto třiceti letům. Pokud by jeho paměť neexistovala, pak by nemohl myslet na takové předchozí období a prožíval by jen jediný "okamžik" v němž žije.

Vedecke Vysvetleni Vecnosti

Tento předmět můžeme objasnit citací vysvětlení různých vědců a učenců. Ohledně myšlenky času plynoucího zpět, François Jacob, slavný intelektuál a držitel Nobelovy ceny, profesor genetiky, prohlašuje následující ve své knize Le Jeu des Possibles (Hra možností):

Ale jelikož je náš mozek zvyklý na určitou sekvenci událostí, svět nefunguje jak vypravováno výše. My vnímáme, že čas plyne pořád kupředu. Avšak toto je rozhodnutí učiněné v mozku a proto je úplně relativní. Ve skutečnosti my nemůžeme vědět jak čas plyne—nebo zda vůbec plyne! Protože čas není absolutní fakt, nýbrž jen forma vnímání.

Že čas je vnímání je ověřeno také Albertem Einsteinem v jeho Teorii všeobecné relativity. Ve své knize Vesmír a doktor Einstein, Lincoln Barnett píše:

Jelikož se čas skládá z vnímání, závisí cele na vnímateli—a tudíž je relativní.

Relativita času se naplno prožívá ve snech. Ačkoli to, co vnímáme jako sen působí, že to trvá hodiny, ve skutečnosti to trvá jen několik minut nebo dokonce i jen několik sekund.

Příklad tento bod objasní. Předpokládejte, že budete umístěni do pokoje s jedním oknem, speciálně navrženým; a byli zde po určité období. hodiny na stěnách ukazují kolik času uplynulo. Během tohoto "času," z okna pokoje uvidíte slunce zapadající a vycházející v určitých intervalech. O několik dní později, tázáni na množství času stráveného v místnosti, byste poskytli informaci založenou na informaci, kterou jste nasbírali díváním se občas na hodiny, stejně jako počítáním kolikrát slunce zapadlo a vyšlo. Řekněme například, že byste odhadli, že jste v pokoji strávili tři dny. Avšak pokud osoba, která vás tam dala říká, že jste tam strávili pouze dva dny; že slunce, co jste vídali oknem bylo uměle vyprodukováno; a že hodiny v pokoji byly speciálně regulovány, aby šly rychleji, potom by byl váš výpočet chybný.

Tento příklad znázorňuje, že informace o rychlosti plynutí času je založena jen na odkazu, který se mění v závislosti na pozorovateli.

Že čas je relativní je vědecký fakt dokázaný také vědeckou metodologií. Einsteinova Teorie všeobecné relativity tvrdí, že rychlost času závisí na rychlosti objektu a jeho vzdálenosti od středu gravitace. Jak roste rychlost, čas se zkracuje—je zhušťován—a zpomaluje dokud nedosáhne bodu, kdy se zcela zastaví.

Einstein sám poskytl příklad. Představme si dvojčata, jedno, které zůstane na Zemi, zatímco druhé poletí do vesmíru rychlostí blízkou rychlosti světla. Po svém návratu najde cestovatel svého bratra mnohem staršího, než je on. Příčinou pro to je, že čas plyne mnohem pomaleji pro osobu, která cestuje rychlostí blízkou rychlosti světla. A co otec cestující do vesmíru a jeho syn, co zůstal na Zemi? Kdyby byl otec starý 27 let, když vyrazil a jeho synovi byli pouze tři, otci, kdyby se vrátil o 30 let pozemského času později, bude jen 30, kdežto jeho syn bude starý 33 let!209

Tato relativita času není působena zpomalením nebo zrychlením běhu hodin. Naopak je to výsledek rozlišených operačních období celého hmotného systému hluboko na úrovni subatomických částic. V takovém nastavení, kdy se čas natahuje, srdeční činnost jedince, buněčné replikace a mozkové funkce, všechno funguje mnohem pomaleji. Osoba pokračuje v každodenním životě a vůbec si zpomalení času nevšimne.

Relativita v Koránu

Závěrem, k němuž jsme vedeni zjištěními moderní vědy, je, že čas není absolutní fakt, jak předpokládali materialisté, nýbrž relativní vnímání. Co je zajímavější, že tento fakt, objevený vědou ve 20.století, byl sdělen lidstvu v Koránu před 14 stoletími. V Koránu existují různé odkazy na relativitu času.

Je možno vidět vědecky dokázaný fakt, že čas je psychologický dojem závisející na událostech, nastavení a podmínkách, v mnoha verších Koránu. Například celý život osoby je velice krátký okamžik, jak jsme informováni Koránem:

V ten den, kdy On vás zavolá a vy odpovíte voláním chvály Jeho, usoudíte, že zůstali jste [na světě] jen maličko.“ (Súra al-Isra': 52)

A v den, kdy Bůh je shromáždí, bude jim připadat, jako by nestrávili na světě ani hodinu jednu ze dne, a poznají se vzájemně. A tehdy utrpí ztrátu ti, kdo setkání s Bohem za lež prohlašovali a správnou cestou vedeni nebyli. (Súra Junus: 45)

V některých verších se naznačuje, že lidé vnímají čas odlišně a že někteří lidé mohou vnímat krátké časové období jako velmi dlouhé. Následující konverzace lidí vedená běhěm souzení na Věčnosti je toho dobrým příkladem:

A pak se Bůh otáže: “Jaký počet let jste na zemi setrvali?” Odpovědi: “Setrvali jsme tam den či jeho část. Zeptej se těch, kdož počítat umějí!” I odpoví: “Setrvali jste tam pouze dobu nepatrnou, ach, kéž byste byli věděli! (Súra al-Muminún: 112-114)

V některých jiných verších se prohlašuje, že čas může plynout různým tempem v jiných podmínkách:

A vyžadují na tobě, abys uspíšil příchod trestu, avšak Bůh slib Svůj nezruší. A jeden den je věru u Pána tvého jako tisíc let z těch, jež vy počítáte. (Súra al-Hajdž: 47)

Stoupají k němu po nich andělé i duch v den, jehož délka let padesát tisíc měří. (Súra al-Ma'aridž: 4)

On rozkaz z nebe na zem usměrňuje a ten pak k Němu vystoupí v den, jehož délka - podle počítání vašeho - tisíc let činí. (Súra as-Sadžda: 5)

Všechny tyto verše jsou projevem vyjádření relativity času. Fakt, že tento výsledek pouze nedávno pochopený vědou 20.století byl zprostředkován člověku před 1400 lety Koránem, je znamením zjevení Koránu Bohem, Který obklopuje veškerý čas a prostor.

Čas je koncept naprosto podmíněný pozorovateli. Zatímco určité časové období může jednomu připadat dlouhé, jinému přijde krátké. Abychom poznali, kdo má pravdu, potřebujeme zdroj jako hodiny a kalendáře. Bez nich je nemožné správně posoudit čas.

Vypravování v mnoha dalších verších Koránu odhaluje, že čas je dojem. Toto je konkrétně zjevné v příbězích. Například Bůh držel Obyvatele jeskyně, skupinu věřících, o nichž se Korán zmiňuje, v hlubokém spánku po více než tři století. Když se vzbudili, tak si tito lidé mysleli, že v tomto stavu zůstali jen chvíli a nedovedli určit jak dlouho spali:

A zakryli jsme uši jejich v jeskyni té během roků mnohých, potom jsme je vzkřísili, abychom poznali, která z obou stran lépe odhadne délku pobytu jejich.. (Súra al-Kahf: 11-12)

A tak jsme je vzkřísili, aby se jeden druhého vyptávali. I pravil jeden z nich: “Jak dlouho jsme zde setrvali?” Odpověděli: “Setrvali jsme zde den či část dne jednoho.” (Nakonec) řekli: “Pán náš zná nejlépe, jak dlouho jsme zde zůstali.... (Súra al-Kahf: 19)

Situace, o níž vypravují verše níže je také dokladem, že čas je doopravdy psychologický dojem.

Anebo jsi neviděl toho, jenž prošel okolo města, jež zničeno bylo do základů, a zvolal: “Jak by mohl Bůh opět přivést k životu toto město poté, co je mrtvé?” A usmrtil jej Bůh na sto let, potom jej vzkřísil a zeptal se jej: “Jak douho jsi takto setrval?” Odvětil: “Setrval jsem tak den anebo část dne.” – “Nikoliv,“ odvětil Pán, “setrvals tak sto let. Pohleď na potravu svou a nápoj svůj nejsou zkaženy! A pohleď na osla svého! A věru jsme tě učinili znamením pro lidi. A pohleď na tyto kosti, jak je zvedneme a potom je masem obalíme!” A když se mu to stalo jasným, zvolal: “Nyní vím, že Bůh je mocný nad věcmi všemi!” (Súra al-Baqara: 259)

Výše uvedený verš jasně zdůrazňuje, že Bůh, Který stvořil čas jím není vázán. Člověk oproti tomu je vázán časem jak Bůh nařizuje. Tak jako ve verši, člověk není schopen zjistit, jak dlouho spal. V takovém stavu tvrdit, že čas je absolutní [tak jako to činí materialisté ve své překroucené mentalitě], by bylo velice nerozumné.

Osud

Proměnná relativita času odhaluje velice důležitou skutečnost: časové období pro nás vypadající jako miliardy let, může v jiné dimenzi trvat jen sekundu. Navíc enormní časové období—od počátku světa do jeho konce—nemusí trvat ani sekundu, ale prostě jen okamžik v jiné dimenzi.

Toto je samotná podstata skutečnosti osudu—ta, které dobře nerozumí většina lidí, zejména materialisté, kteří ho úplně popírají. Osud je Boží dokonalé vědění o všech událostech, minulých nebo budoucích. Mnozí, ne-li většina, zpochybňují, jak může Bůh již znát události, které se ještě nestaly, a toto je vede k tomu, že nemohou porozumět platnosti osudu. Avšak události ještě neprožité jsou neprožité pouze námi. Bůh není svázán s časem nebo prostorem, protože je Sám stvořil. Proto jsou minulost, budoucnost a přítomnost pro Boha totéž; pro Něj se všechno již odehrálo a skončilo.

Ve Vesmír a doktor Einstein Lincoln Barnett vysvětluje, jak Teorie všeobecné relativity vede k tomuto pochopení. Podle něho může být vesmír "obklopen v celé své velikosti jen kosmickým intelektem."210 To, co Barnett nazývá "kosmický intelekt" je moudrost a vědomí Boha, Který převažuje nad celým vesmírem. Tak jak my snadno vidíme začátek, střed a konec pravítka a všechny jednotky mezi jimi jako celek, tak Bůh zná čas, jemuž jsme podrobeni od začátku do konce, jako jeden moment. Lidé zažívají incidenty jen, když nastane jejich čas, aby byli svědky osudu, který pro Ně Bůh stvořil.

Je důležité zvážit překroucené porozumění osudu společnosti. Toto překroucené přesvědčení představuje pověrčivá víra, že Bůh určil "osud" pro každého člověka, ale někdy mohou lidé tento osud změnit. Například hovořící o nemocném, co unikl smrti, činí lidé pověrčivá prohlášení jako, "Porazil svůj osud." Jenže nikdo není schopen změnit svůj osud. Osobě, která unikla smrti, nebylo souzeno tehdy zemřít. A opět je osudem těchto lidí se klamat tvrzením, "Porazil jsem svůj osud" a uchovávat si tuto mysl.

Osud je věčné vědomí Boha. A pro Boha, Který zná celý čas jako jediný moment a Kdo obkličuje celý čas a prostor, je všechno rozhodnuto a skončeno v tomto osudu.

Také chápeme z toho, co je vypravováno Koránem, že čas je pro Boha jedno: některé události, co se nám jeví v budoucnosti jsou v Koránu vypravované způsobem, jak kdyby se staly už velmi dávno. Kupříkladu verše, které popisují soud, který mají lidé podstoupit Bohu na věčnosti, jsou vypravovány jako události, co se přihodily velmi dávno:

A je zatroubeno na pozoun poprvé a jsou zasaženi všichni, kdož na nebesích a na zemi jsou, kromě těch, které Bůh chce ušetřit. A potom je zatroubeno podruhé, a hle, vstanou všichni a rozhlíží se. A rozzáří se země světlem Pána svého a rozložena jest kniha; a předvedení jsou proroci a svědkové a je rozsouzeno mezi nimi podle pravdy a není jim ukřivděno. Duše každá obdrží v míře plné odměnu za to, co konala; a On zná nejlépe, co lidé činí. A jsou hnáni ti, kdož nevěřili, do pekla po skupinách, a až tam přijdou, otevřou se jeho brány a jeho strážci se zeptají: „Což k vám nepřišli poslové z vás vzešlí, sdělujíce vám znamení Pána vašeho a varujíce vás před setkáním s tímto vaším dnem?“ I odvětí: „Ba ano!“ a uskuteční se nad nevěřícími výrok trestu. A je jim řečeno: „Vstupte do bran pekla, v němž nesmrtelní budete!“ A jak hnusný bude útulek zpupných!..." (Súra az-Zumar: 68-73)

Jiné verše k tomuto předmětu jsou:

A každá duše se dostavila majíc s sebou průvodce a svědka jednoho. (Súra Qaf: 21)

A nebe se rozpoltí takže zeje onoho dne. (Súra al-Haqqa: 16)

A odměnil je za to, co vytrpěli, zahradou rajskou a oděvy z hedvábí; tam na poduškách odpočívající nespatřili tam ani slunce žár, ani mráz spalující (Súra al-Insan, 12-13)

A peklo je místo předvedené tomu, (každému) kdo vidí. (Súra an-Nazi'at, 36)

Dnes však se nevěřícím posmívali ti, kdož věřili, (Súra al-Mutaffifin, 34)

A provinilí spatřili oheň pekelný a usoudili, že doň budou svrženi a nenaleznou z něho úniku. (Súra al-Kahf, 53)

Jak vidno, příhody, které se odehrají po naší smrti (z našeho pohledu) jsou vypravovány v Koránu jako již prožité minulé události. Bůh není vázán relativním časovým rámcem, v němž jsme my uvězněni. Bůh chtěl tyto věci ve věčnosti: lidé je již provedli a všechny tyto události byly prožité a skončené. V níže uvedeném verši je sděleno, že každá událost, velká nebo malá, je s vědomím Boha a zaznamenaná v knize:

A ať v jakémkoliv budeš postavení a ať cokoliv budeš z Koránu čísti a ať cokoliv budete z činů dělat, My svědky vašimi budeme, když to budete podnikat a neunikne Pánu tvému ani váha zrnka prachu na zemi a na nebi, ba ani nic menšího či většího - aniž by to bylo zapsáno v Písmu zjevném. Nikoliv, přátelé Boží věru nemusí mít strach žádný, a nebudou zarmouceni (Súra Júnus: 61)

Obava Materialistů

Fakta debatovaná v této kapitole, jmenovitě pravda ležící v pozadí hmoty, věčnosti a nekonečna, jsou věru nebývale jasná. Jak dříve vyjádřeno, toto je sotva nějaký druh filosofie nebo způsob myšlení, nýbrž krystalicky jasné vědecké pravdy, nemožné popírat. K tomuto tématu racionální a logický důkaz nepřipouští jiné alternativy: Pro nás je vesmír—se vší hmotou, která ho tvoří a se všemi lidmi, co v něm žijí—jen iluzorní celek, sbírka vnímání, které prožíváme v našich myslích a jejichž původní realitu nemůžeme přímo kontaktovat.

Materialisté mají velký problém tomu porozumět—například, když se vrátíme k ukázce s Politzerovým autobusem. Ačkoli Politzer technicky věděl, že nemůže vystoupit ze svých dojmů, mohl to uznat jen pro určité případy. Pro něj se události odehrávají v mozku, dokud nedojde ke srážce s autobusem, potom události z mozku prchnou a zaujmou fyzickou skutečnost. V tomto bodě je logická chyba velice jasná: Politzer se dopustil stejné chyby jako materialista Samuel Johnson, který pravil, "Zasáhnu kámen, bolí mne noha, proto existuje." Politzer nedovedl pochopit, že vlastně šok po zasažení autobusem je také pouhý dojem.

Jedním podprahovým důvodem, proč materialisté nemohou porozumět, je jejich strach z důsledku, jemuž by museli čelit, kdyby to pochopili. Lincoln Barnett nám říká o strachu a nejistotě, kterou dokonce "kritika" tohoto předmětu vyvolává u materialistických vědců:

Jakýkoli odkaz na skutečnost, že nemůžeme dosáhnout přímého kontaktu s původní hmotou a že čas je dojem, vyvolává ohromný strach u materialisty, neboť to jsou jedině představy, na co spoléhá jako na absolutní. V jistém smyslu si tyto bere za modly k uctívání; protože si myslí, že byl stvořen hmotou a časem, skrze evoluci.

Pokud si myslí, že se nemůže dostat k podstatě vesmíru, v němž žije, ani světa, vlastního těla, jiných lidí, jiných materialistických filosofů, jejichž myšlenkami je ovlivněn—zkátka k ničemu—cítí se přemožen hrůzou toho všeho. Vše, na čem je závislý a v co věří náhle mizí. Cítí zoufalství, které bude v podstatě zakoušet o Soudném dni v jeho pravém smyslu jak je popsáno ve verši "A tehdy se vydají nevěřící na milost Bohu a ztratí se od nich to, co si lživě vymyslili." (Súra an-Nahl: 87)

Odtud se tedy materialista snaží přesvědčit sám sebe, že doopravdy konfrontuje vnější, původní hmotu a tvoří "důkaz." Uhodí pěstí o zeď, nakopává kameny, křičí a ječí. Ale od skutečnosti nemůže nikdy utéct.

Tak jako materialisté chtějí vymazat tuto realitu ze své mysli, tak také chtějí, aby ji odložili ostatní lidé. Uvědomují si, že pokud by se pravá povaha hmoty stala lidem obecně známou, primitivnost jejich vlastní filosofie a ignorance jejich pohledu na svět by byla najednou odhalená pro každého k vidění. Nezůstala by podstata, na níž by mohli racionalizovat svoje hlediska. Tyto obavy vysvětlují, proč jsou tak rozrušení zde sdělovanými fakty.

Bůh stanovuje, že obavy nevěřících budou na věčnosti zesíleny. O Soudném dnu budou osloveni takto:

V den, kdy je všechny shromáždíme, řekneme těm, kdož byli modloslužebníky: “Kde jsou ti, které jste k Bohu přidružovali a jež jste si vymyslili?” (Súra al-An'am: 22)

Na Věčnosti budou nevěřící svědky, jak je jejich majetky, děti a blízcí přátelé opouštějí a mizí. Předstírali, že jsou v kontaktu se svými originály na světě a lichotili si jako partneři s Bohem. Bůh prohlašuje tento fakt ve verši "Pohleď, jak sami proti sobě lžou a jak je opustili ti, které si vymyslili." (Súra al-An'am: 24)

Zisk Věřících

Tyto skutečnosti—že hmota není absolutní a že čas je dojem—zneklidňují materialisty, ale pro pravé věřící je opak pravdou. Lidé s vírou v Boha se radují, že vnímali tajemství za hmotou, protože tato realita je klíč ke každé otázce. S tímto jsou všechny záhady odemčeny a jeden může snadno pochopit mnoho témat, kterým bylo dříve těžko rozumět.

Jak řečeno dříve, témata smrti, Ráje, Pekla, Věčnosti a změn dimenzí budou pochopena. Důležité otázky jako, "Kde je Bůh?," "Co existovalo před Bohem?," "Kdo stvořil Boha?" "Jak dlouho bude trvat pobyt v hrobě?" "Kde jsou Ráj a Peklo?" a "Existují nyní Ráj a Peklo?" budou snadno zodpovězeny. Jakmile je pochopeno, že Bůh stvořil celý vesmír z ničeho, potom otázky "Kdy?" a "Kde?" ztratí smysl, protože nebude zbývat žádný čas ani prostor. Když je porozuměno nekonečnosti, lze pochopit, že Peklo, Ráj a Země jsou stejná místa. Je-li pochopena věčnost, bude pochopeno, že všecko se odehrává v jediném okamžiku: Nic není třeba očekávat, a čas nemíjí, protože všecko se už stalo a skončilo.

Je-li toto pochopeno, svět se stává Rájem pro každého věřícího. Všechny stresující materiální obavy, starosti a strachy zmizí. Osoba pochopí, že celý vesmír má jednoho jediného Panovníka, že On tvoří celý fyzický svět jak si přeje a že vše, co musí udělat je obrátit se k Němu. Pak se cele podřídí Bohu "aby Mu byl oddaným služebníkem". (Súra Al 'Imran: 35)

Pochopit toto tajemství je největší výhra na světě.

S tímto tajemstvím je odhalena jiná velice důležitá skutečnost zmiňovaná v Koránu: fakt, že "Bůh je blíže člověku než jeho tepna krční." (Súra Qaf: 16) Jak každý ví, krční tepna je uvnitř v těle. Co může být osobě bližší než jeho nitro? Tuto situaci lze snadno vysvětlit faktem, že se nemůžeme dostat ze své mysli. Tento verš může být mnohem lépe pochopen porozuměním tomuto tajemství.

Toto je holá pravda. Mělo by být pevně stanoveno, že neexistuje jiný pomocník a poskytovatel pro člověka než Bůh. Nic není absolutní, jen Bůh; On je jedinou absolutní bytostí, u Které může jeden hledat útočiště, prosit o pomoc a počítat s odměnou.

Kamkoli se obrátíme, všude je tvář Boží …