Kapitola 12: Proč Jsou Tvrzení Evolucionistů Neplatná

V předchozích kapitolách jsem zkoumali neplatnost teorie evoluce ve smyslu tělesa důkazu nalezeného ve zkamenělinách a z hlediska molekulární biologie. V této kapitole se budeme obracet na množství biologických jevů a konceptů prezentovaných evolucionisty jako teoretický důkaz. Tato témata jsou obzvláště důležitá, poněvadž ukazují, že neexistuje vědecké zjištění, co podporuje evoluci a namísto toho odhalují rozsah překoucení a ošizení využívaného evolucionisty.

Variace a druhy

Mezidruhové Variace Neznamenají Evoluci

V O původu druhů Darwin mate dva oddělené koncepty: variace uvnitř druhu a vznik celého nového druhu. Darwin pozoroval rozmanitost různých psích plemen, například, a představoval si, že některé tyto variace by se jednoho dne mohly změnit v jiné druhy. Dokonce i dnešní evolucionisté vytrvávají ve snaze zobrazovat variace uvnitř druhu jako "evoluci". Avšak je vědeckým faktem, že variace uvnitř druhu nejsou evolucí. Třeba bez ohledu na to, kolik psích plemen existuje, pořád zůstanou jedním druhem. Žádný přechod od jednoho určitého druhu k jinému se nikdy neodehraje.

Variace, pojem užívaný v genetice, odkazuje na genetickou událost, která způsobuje, že jedinci nebo skupiny určitého typu nebo druhu mají navzájem odlišné vlastnosti. Například všichni lidé na zemi mají v podstatě stejnou genetickou informaci, jenže někteří mají šikmé oči, někteří rudé vlasy, někteří dlouhé nosy a jiní jsou malé postavy, to vše závisí na rozsahu variačního potenciálu dané genetické informace.

Evolucionisté tvrdí, že variace uvnitř druhu jsou důkazem pro teorii. Avšak variace netvoří důkaz pro evoluci, protože variace jsou výsledkem různých kombinací již existující genetické informace a nepřidávají genetické informaci žádnou novou charakteristiku. Důležitou věcí pro evoluční teorii je však otázka, jak vznikla zbrusu nová informace, aby vznikly zbrusu nové druhy.

Variace se odehrávají vždy mezi limity genetické informace. Ve vědě genetiky se tento limit nazývá "genový fond". Všechny vlastnosti přítomné v genovém fondu druhu mohou vyjít různými způsoby na světlo díky variaci. Třeba jako výsledek variace se mohou objevit relativně dlouhé ocasy nebo krátké končetiny u určitého plazího druhu, jelikož informace o dlouhonohých a krátkonohých formách může existovat v genovém fondu tohoto druhu. Avšak variace netransformují plazy v ptáky dodáním křídel nebo peří nebo změnou jejich metabolismu. Taková změna vyžaduje nárůst v genetické informaci živočicha, což dozajista není možné skrze variace.

Darwin si nebyl tohoto faktu vědom, když svoji teorii formuloval. Myslel si, že ve variacích neexistuje omezení. V článku co napsal v roce 1844 stanovil: "To, že limit variací v přírodě neexistuje se předpokládá většinou autorů, ač nejsem schopen objevit jediný fakt, na kterém je tato víra založena".143 V O původu druhů cituje rozmanité případy variací jako nejdůležitější důkaz pro svou teorii.

Kupříkladu podle Darwina šlechtitelé zvířat, kteří páří různé odrůdy dobytka, aby dostali nové odrůdy, produkující více mléka, je měli nakonec transformovat v jiné druhy. Darwinova představa "neomezených variací" je nejlépe vidět na následující větě z O původu druhů:

Nevidím problém v rase medvědů, která se stává přírodním výběrem, více a více vodní ve svém habitatu, s větší a větší hubou, až vznikne tak monstrózní tvor jako je velryba.144

Příčinou proč Darwin uvedl takový za vlasy přitažený příklad bylo primitivní porozumění vědy v jeho době. Od té doby ve 20.století věda vydala postulát o principu "genetické stability" (genetická homeostáze), založený na výsledcích pokusů provedených na živých tvorech. Tento princip stanovuje, že, jelikož všechny pokusy o páření provedené k získání nových variací byly bezvýchodné, existují striktní bariéry mezi různými druhy živých organismů. To znamená, že je absolutně nemožné, aby šlechtitelé konvertovali dobytek v odlišné druhy pářením rozličných odrůd, jak předpokládal Darwin.

Mýtus Že Velryby Se Vyvınuly Z Medvědů

V O původu druhů Darwin tvrdil, že velryby se vyvinuly z medvědů, kteří se pokoušeli plavat! Darwin chybně předpokládal, že možnost variací uvnitř druhu je neomezená. Věda 20.století ukázala, že tento evoluční scénář je smyšlený.

Norman Macbeth, který vyvrátil darwinismus ve své knize Darwin znovu souzen, stanovuje:

Luther Burbank, považovaný za nejzkušenějšího šlechtitele všech dob, vyjádřil tento fakt, když pravil, "existují hranice možného vývoje a tyto hranice dodržují zákon." 146 Dánský vědec W. L. Johannsen shrnuje záležitost takto:

Variace, na které Darwin a Wallace kladli důraz, nelze selektivně tlačit za určitý bod, že taková variabilita neobsahuje tajemství 'neomezeného odsunu'.147

Rezistence Na Antibiotika A Imunita Na DDT Nejsou Důkazy Evoluce

Jedním z biologických konceptů, které se snaží evolucionisté prezentovat jako důkaz své teorie, je rezistence bakterií na antibiotika. Četné evoluční zdroje ukazují rezistenci na antibiotika jako "příklad vývoje živého organismu prospěšnými mutacemi". Podobné tvrzení je činěno i vzhledem ke hmyzu, který si buduje imunitu na insekticidy jako je DDT.

Avšak evolucionisté se mýlí i v této věci.

Antibiotika jsou "zabijácké molekuly" které jsou produkovány mikroorganismy, aby bojovaly s jinými mikroorganismy. Prvním antibiotikem byl penicilin, objevený Alexandrem Flemingem roku 1928. Fleming si uvědomil, že plíseň vyprodukovala molekulu, co zabila bakterii Stafylokoka a tento objev byl bodem obratu ve světě medicíny. Antibiotika odvozená z mikroorganismů byla užívána, aby zabila bakterie a výsledky byly úspěšné.

Brzy bylo objeveno cosi nového. Bakterie si postupně vybudovaly odolnost na antibiotika. Mechanismus funguje takto: Velké množství bakterií vystavených antibiotiku zahyne, ale některé další, které nejsou antibiotikem ovlivněny se rychle množí a brzy nahradí celou populaci. Takto se celá populace stává odolnou na antibiotikum.

Evolucionisté se snaží prezentovat tuto situaci jako "evoluce bakterie adaptací na podmínky".

Pravda je však velice odlišná od tohoto povrchního vysvětlení. Jeden z vědců provádějící nejpodrobnější výzkum tohoto subjektu je izraelský biofyzik Lee Spetner, který proslul také svojí knihou Nikoli náhodou publikovanou v roce 1997. Spetner tvrdí, že odolnost bakterie přichází dvěma různými mechanismy, ale ani jeden netvoří důkaz pro evoluční teorii. Tyto dva mechanismy jsou:

1) Přenos rezistentních genů již v bakterii existujících.

2) Budování odolnosti následkem ztráty genetických dat kvůli mutaci.

Profesor Spetner vysvětluje první mechanismus v článku zveřejněném v roce 2001:

Spetner pak pokračuje, aby sdělil, že toto není "důkaz evoluce":

Tudíž tady nelze hovořit o evoluci, poněvadž není vyprodukována nová genetická informace: genetická informace, která už existuje, je jednoduše přenášena mezi bakteriemi.

Druhý typ imunity, který přichází jako výsledek mutace, také není ukázkou evoluce. Spetner píše:

V souhrnu, mutace zasahující ribozóm bakterie činí bakterii rezistentní na streptomycin. Příčinou je "rozpad" ribozómu mutací. To jest, žádná nová genetická informace není dodána k bakterii. Naopak, struktura ribozómu je rozložena, to jest bakterie se stává "postiženou". (Také bylo objeveno, že ribozóm zmutované bakterie je méně funkční než u normální bakterie). Jelikož tento "hendikep" brání antibiotiku v připojení na ribozóm, rozvíjí se "rezistence na antibiotikum".

Nakonec, neexistuje příklad mutace, která "rozvíjí genetickou informaci".

Stejná situace platí pro imunitu, co si hmyz vyvíjí na DDT a podobné insekticidy. Ve většině případů jsou užity geny imunity již existující. Evoluční biolog Francisco Ayala tento fakt uznává slovy, "Genetické variace požadované pro rezistenci na nejrůznější druhy pesticidů byly zjevně přítomny v každé jednotlivé populaci vystavené těmto člověkem vyrobeným sloučeninám."152 Některé další příklady vysvětlované mutací, právě tak jako u mutace ribozómu uvedené výše, jsou jevem, který u hmyzu působí "nedostatek genetické informace".

V tomto případě nejde tvrdit, že imunitní mechanismy u bakterií a hmyzu tvoří důkaz pro teorii evoluce. Je tomu tak proto, že evoluční teorie je založená na tvrzení, že živé věci se vyvíjejí skrze mutace. Avšak Spetner vysvětluje, že ani antibiotická imunita ani jiný biologický fenomén neznačí takový příklad mutace:

Podvod Zakrnělých Orgánů

Po dlouhou dobu se koncept "zakrnělých orgánů" často objevoval v evoluční literatuře jako "důkaz" evoluce. Eventuálně to bylo tiše uloženo k odpočinku, když se to ukázalo jako neplatné. Ale někteří evolucionisté v to pořád věří a čas od času se někdo bude pokoušet předložit "zakrnělé orgány" jako významný důkaz pro evoluci.

Představa "zakrnělých orgánů" byla poprvé předložena před sto lety. Podle evolucionistů existuje v tělech některých tvorů množství nefunkčních orgánů. Ty jsou dědictvím po předcích a postupně zakrněly nepoužíváním.

Všechny příklady zakrnělých orgánů byly časem vyvráceny. Třeba spojivková řasa u oka, která byla uvedena v O původu jako zakrnělá struktura, byla v naší době ukázána jako plně funkční, třebaže její funkce byla v Darwinově době neznámá. Tento orgán zvlhčuje oční bulvu

Celý předpoklad je dost nevědecký, a je založen čistě na nedostatečných znalostech. Tyto "nefunkční orgány" byly vlastně orgány, jejichž "funkce nebyla dosud objevena". Nejlepším náznakem toho byl postupný ale podstatný pokles v dlouhém evolučním seznamu zakrnělých orgánů. S.R. Scadding, sám evolucionista, se shodl s touto skutečností ve svém článku "Mohou zakrnělé orgány tvořit důkaz evoluce?" uveřejněném v žurnálu Evolutionary Theory:

Bylo také objeveno, že krční mandle jež byly zahrnuty na stejný seznam zakrnělých orgánů hrají důležitou roli při ochraně hrdla proti infekcím, hlavně do dospívání. Bylo zjištěno, že kostrč v dolním konci páteře podporuje kosti kolem pánve a je sbíhacím bodem několika drobných svalů a kvůli tomu by bylo nemožné bez kostrče sedět pohodlně. V následujících letech se došlo k poznání, že brzlík spouští imunitní systém v těle aktivací T buněk, že mozková šišinka odpovídá za vylučování některých důležitých hormonů, že štítná žláza je účinná v zajišťování trvalého růstu mimin a dětí, a že hypofýza kontroluje správnou funkci mnoha hormonálních žláz. Toto vše bylo kdysi považováno za "zakrnělé orgány". Nakonec spojivková řasa u oka, na kterou Darwin odkazoval jako na zakrnělý orgán, byla rozpoznána jako odpovědná za čistění a navlhčování oka.

Ve tvrzení evolucionistů ohledně zakrnělých orgánů byla podstatná logická chyba. Jak jsme právě viděli, tvrzením bylo, že tyto zakrnělé orgány jsou odkazem předků. Jenže některé údajně "zakrnělé" orgány nelze najít u druhů, které mají být předky lidských bytostí! Například apendix u některých druhů opů, o nichž se tvrdí, že jsou předky člověka, neexistuje. Slavný biolog H. Enoch, který zpochybnil teorii o zakrnělých orgánech, vyjádřil tento logický omyl takto:

Opi mají apendix, zatímco menší příbuzní, nižší opi, nikoli; ale znovu se objevuje u ještě nižších savců jako je vačice. Jak to mohou evolucionisté vysvětlit?156

Jednoduše řečeno, scénář zakrnělých orgánů předložený evolucionisty obsahuje spoustu vážných logických nedostatků a byl v mnoha případech prokázán jako vědecky nepravdivý. V lidském těle neexistuje jediný zděděný orgán, protože lidské bytosti se nevyvinuly z jiných tvorů jako výsledek náhody, nýbrž byly stvořeny v současné, kompletní a dokonalé podobě.

Mýtus homologie

Strukturální podobnosti mezi různými druhy se v biologii nazývají "homologie". Evolucionisté se snaží prezentovat tyto podobnosti jako důkaz evoluce.

Darwin si myslel, že tvorové s podobnými (homologními) orgány mají mezi sebou evoluční vztah a že tyto orgány museli zdědit od společného předka. Podle tohoto předpokladu mají holubi a orli křídla; proto se holubi, orli a věru i jiní ptáci s křídly údajně vyvinuli ze společného předka.

	Orli, netopýří a hmyz, všichni mají křídla. Jenže jen to, že mají stejné orgány, ještě nedokazuje, že se vyvinuli z jednoho společného předka.

Homologie je klamný argument, rozvinutý na jediném základě a to na zjevné fyzické podobnosti. Tento argument nebyl nikdy ověřen ani jediným konkrétním objevem za všechny ty roky od dob Darwina. Nikde na světě nikdy nepřišel s fosilním pozůstatkem imaginárního společného předka tvorů s homologní stavbou. Navíc by následující témata mohla objasnit, že homologie neposkytuje důkaz, že by se evoluce kdy odehrála.

1. Jeden nachází homologní orgány u tvorů patřících do různých kmenů, mezi nimiž nebyli evolucionisté schopni ustanovit žádný druh evolučního vztahu;

2. Genetický kód některých tvorů, co mají homologní orgány, je naprosto odlišný.

3. Embryologický vývoj homologních orgánů u různých tvorů je zcela jiný.

Prozkoumejme nyní tyto body jeden po druhém.

Podobné Orgány U Uplně Jiných Zivých Druhů

Existuje spousta homologních orgánů sdílených různými skupinami, mezi nimiž nedovedou evolucionisté ustanovit jakýkoli druh evolučního vztahu. Křídla jsou jedním příkladem. Navíc k ptákům najdeme křídla u netopýrů, což jsou savci, a u hmyzu a dokonce u některých dinosaurů, což jsou vyhynulí plazi. Dokonce ani evolucionisté nepředpokládají evoluční vztah nebo příbuznost mezi těmito čtyřmi různými skupinami živočichů.

Dalším ohromujícím příkladem je úžasná podobnost a strukturální obdoba pozorovaná u očí rozmanitých tvorů. Třeba chobotnice a lidé jsou dvěma naprosto odlišnými druhy, mezi kterými není pravděpodobné, aby byl navržen nějaký evoluční vztah, jenže oči obou jsou velmi podobné ve smyslu stavby a funkce. Dokonce ani evolucionisté se nesnaží vysvětlit podobnost očí chobotnice a člověka navrhováním společného předka. Tyto a spousta dalších příkladů ukazují, že tvrzení evolucionistů založené na podobnosti je vyloženě nevědecké.

Vlastně by homologní orgány měly být velkou ostudou evolucionistů. Doznání slavného evolucionisty Franka Salisburyho odhalené v jeho prohlášeních, jak extrémně odlišní tvorové přišli k tomu, že mají velice podobné oči, podtrhuje slepou uličku homologie:

Existuje mnoho stvoření, která navzdory velmi podobnému fyzickému zjevu nedovolují žádná tvrzení o evoluční příbuznosti. Dvě velké živočišné kategorie, placentálové a vačnatci, jsou příkladem. Evolucionisté uvažují, že k tomuto rozlišení došlo když se savci poprvé objevili a že každá skupina žila vlastní evoluční historii zcela nezávisle na druhé. Jenže je zajímavé, že jsou "páry" placentálů a vačnatců, které jsou skoro stejné. Američtí biologové Dean Kenyon a Percival Davis činí následující komentář:

Ve smyslu stavby jsou oči lidí a chobotnic dost podobné. Avšak skutečnost, že dva druhy mají podobné orgány neznamená, že se vyvinuly ze společného předka. Ani evolucionisté se nesnaží vysvětlit podobnost očí chobotnice a člověka předpokádáním společného předka.

Neobyčejná podobnost a podobné orgány jako tyto, které evoluční biologové nemohou přijmout jako ukázky "homologie," ukazují, že neexistuje důkaz pro tezi evoluce ze společného předka. Co v tom případě může být vědeckým vysvětlením podobné stavby živých organismů? Odpověď na tuto otázku byla poskytnuta předtím, než Darwinova teorie evoluce počala dominovat světu vědy. Vědci jako Karl Linné, který poprvé roztřídil živé věci podle podobné stavby a Richard Owen považovali tyto struktury za příklady "společného" stvoření. Jinými slovy, podobné orgány (nebo dnes, podobné geny) jsou takové, protože byly stvořeny, aby sloužily konkrétnímu účelu, nikoli proto, že se vyvinuly náhodou ze společného předka.

Moderní vědecká zjištění ukazují, že tvrzení o "společném předkovi" učiněné s ohledem na společné orgány je nesprávné a že jediným možným vysvětlením je společné stvoření, znovu potvrzující, že živé organismy byly stvořeny Bohem.

Dvojčata Savců Vzdorují Homologii
DVA NEPŘÍBUZNÍ VYHYNULÍ SAVCI S OBROVSKÝMI ZUBY
Jiným příkladem neobyčejné podobnosti mezi "dvojčaty" placentálů a vačnatců jsou vyhynulí savci Smilodon (dole) a Thylacosmilus (nahoře), oba predátoři s enormě velkými tesáky. Velký stupeň podobnosti mezi strukturami lebky a zubů obou těchto savců, mezi nimiž nelze ustanovit žádný evoluční vztah, kácí homologické hledisko, že podobné struktury jsou důkazem ve prospěch evoluce.
TASMÁNSKÝ VLK A JEHO SEVEROAMERICKÝ PROTĚJŠEK
Přítomnost druhů "dvojčat" mezi vačnatci a placentály tvrdě zasahuje tvrzení o homologii. Například vačnatec Tasmánský vlk (nahoře) a placentál vlk ze Severní Ameriky se navzájem podobají do neuvěřitelné míry. Nahoře lze vidět lebky těchto velice se podobajících zvířat. Taková blízká příbuznost mezi oběma, mezi nimiž nelze navrhovat žádné "evoluční příbuzenství", naprosto vyvrací tvrzení o homologii.
1. Lebka severoamerického vlka 2. Lebka tasmánského vlka

Genetická a Embryologická Slepá Kolej Homologie

Aby byla evoluční tvrzení ohledně "homologie" brána vážně, podobné (homologní) orgány u různých tvorů by měly být zakódovány s podobnými (homologními) DNA kódy. Avšak není tomu tak. Podobné orgány jsou obvykle řízeny velice odlišnými genetickými (DNA) kódy. Navíc podobné genetické kódy v DNA u rozmanitých stvoření jsou často spojovány s úplně jinými orgány.

Michael Denton, australský profesor biochemie, popisuje ve své knize Evoluce:

Slavným příkladem v tomto předmětu je "kostní struktura pěti prstů" čtvernožců, která se cituje skoro ve všech evolučních učebnicích. Čtvernožci, tj.obratlovci obývající souš mají pět prstů na předních a zadních končetinách. Ačkoli nevypadají vždycky jako pět prstů, jak je známe, všichni se počítají jako pětiprstí díky kostní struktuře. Přední a zadní končetiny žáby, ještěrky, veverky nebo opice, všechny mají tuto stejnou strukturu. Dokonce i kosterní struktura ptáků a netopýrů se shoduje s tímto základním designem.

Profesor Michael Denton: "Evoluce je teorie v krizi"

Evolucionisté tvrdí, že všechny živé věci jsou potomky společného předka a dlouho uváděli pětiprstou končetinu jako důkaz pro to. Toto tvrzení bylo uvedeno skoro ve všech základních zdrojích o biologii v průběhu 20.století jako velice silný důkaz evoluce. Genetické poznatky z 80.let toto tvrzení evolucionistů vyvrátily. Dospělo se k poznání, že vzorce pětiprsté končetiny různých tvorů jsou ovládány naprosto odlišnými geny. Evoluční biolog William Fix popisuje toto zhroucení evoluční teze ohledně pětiprstosti takto:

Jiným bodem je, že aby byla evoluční teze o homologii brána vážně, období embryologického vývinu podobných struktur -jinak řečeno stádia vývinu vajíčka v matčině lůně-by musela být paralelní, zatímco ve skutečnosti jsou tato embryologická období u podobných struktur navzájem dosti odlišná u každého živého tvora.

Závěrem můžeme říct, že genetický a embryologický výzkum dokázal, že koncept homologie definovaný Darwinem jako "důkaz evoluce živých organismů ze společného předka" nemůže být žádnými prostředky vůbec považován za důkaz. Z tohoto hlediska, se dá říct, že věda dokázala falešnost Darwinovy teze zas a znova.

Neplatnost Tvrzení Molekulární Homologie

Podporování homologie evolucionisty jako doklad evoluce není neplatné jen na morfologické úrovni, nýbrž i na molekulární úrovni. Evolucionisté tvrdí, že kódy DNA nebo korespondující bílkovinné struktury, různých živých druhů jsou obdobné a že tato podobnost je důkazem, že tyto živé druhy se vyvinuly ze společného předka, nebo jinak, ze sebe navzájem.

Zvažující tyto poznatky v oboru molekulární biologie dr. Michael Denton komentuje:

"Strom Zivota" Se Hroutí

Mimo srovnávání rRNA, byly srovnávány i kódy DNA v genech živých organismů, ale výsledky byly opačné ke "stromu života" předem předpokládaného evolucí. Molekulární biologové James A. Lake, Ravi Jain a Maria C. Rivera to propracovali v článku z roku 1999:

Ani srovnávání bílkovin, ani to rRNA ani to genů nepotvrzuje předpoklad evoluční teorie. Carl Woese, biolog se skvělou reputací z univerzity Illinois doznává, že koncept "fylogeneze" ztratil smysl vzhledem k molekulárním zjištěním takto:

Žádná souvislá fylogeneze organismů se nevynořila z mnoha individuálních bílkovinných fylogenezí zatím vyprodukovaných. Fylogenetické nesrovnalosti lze vidět všude v univerzálním stromu od jeho kořene k hlavnímu větvení uvnitř a mezi různými (skupinami) po sestavení primárního seskupení samotného." 166

Fakt, který vyústil z molekulárního srovnání není ve prospěch, leč naopak odporuje teorii evoluce, jak bylo také uznáno v článku nazvaném "Je čas vykořenit strom života?" publikovaném v Science roku 1999. Tento článek od Elizabeth Pennisi stanovuje, že genetické analýzy a srovnání prováděná biology darwinisty, za účelem osvětlit "strom života" vlastně vydaly přímo opačné výsledky a pokračuje slovy "nová data špiní evoluční obraz":

Zkrátka jak jde molekulární biologie kupředu, koncept homologie ztrácí více půdy. Srovnávání provedená na bílkovinách, rRNA a genech odhaluje, že stvoření považovaná za blízké příbuzné teorií evoluce jsou ve skutečnosti navzájem zcela odlišná. Studie z roku 1996 užívající 88 bílkovinných sekvencí dala dohromady králíka s primáty namísto s hlodavci; analýza z roku 1998 13 genů u 19 živočišných druhů umístila mořské ježovky mezi strunatce; a další z roku 1998 založená na 12 bílkovinách přiřadila krávy blíže k velrybám než ke koním. Molekulární biolog Jonathan Wells shrnuje situaci v roce 2000 tímto způsobem:

"Molekulární fylogeneze" čelí krizi—z čehož plyne, že evoluční teorie také čelí krizi. (Fylogeneze dokazuje na takzvané "rodinné příbuzenství" mezi různými živými organismy a je hypotetickým základem evoluční teorie.) Opět věda podkopává tezi, že živé věci se vyvinuly ze sebe navzájem, demonstrací, že živé věci byly stvořeny odděleně.

Mýtus o Evoluční Rekapitulaci

Haeckel byl v mnoha ohledech vášnivější evolucionista než sám Darwin. Z toho důvodu neváhal překroutit vědecká fakta a konstruovat rozmanité padělky.

Co bývalo nazýváno "teorie rekapitulace" bylo dávno eliminováno z vědecké literatury, leč je stále prezentováno jako vědecká skutečnost některými evolučními publikacemi. Pojem "rekapitulace" je zhuštěním výroku "Ontogeneze rekapituluje fylogenezi", předloženým evolučním biologem Ernstem Haeckelem na konci 19.století.

Tato Haeckelova teorie stanovuje, že živá embrya znovu zakoušejí evoluční proces, kterým prošli jejich údajní předkové. Teoretizoval, že během vývoje v matčině lůně lidské embryo nejprve vykazuje vlastnosti ryby, pak plaza a nakonec člověka.

Od té doby bylo dokázáno, že tato teorie je naprostá lež. Nyní je známo, že "žábra", která se domněle objevují v raném stádiu lidského embrya jsou vlastně prvotní fází kanálku středního ucha, příštitná a brzlík. Část embrya přirovnávaná k "váčku vaječného žloutku" se ukázala být váčkem produkujícím krev pro plod. Část označená jako "ocas" Haeckelem a jeho přívrženci je vlastně páteř, která se podobá ocasu pouze proto, že se tvaruje dříve než nohy.

Toto jsou ve vědeckém světě univerzálně uznávaná fakta a jsou akceptována i samotnými evolucionisty. George Gaylord Simpson, jeden ze zakladatelů neodarwinismu, píše:

Haeckel nesprávně udal zapojený evoluční princip. Nyní je pevně stanoveno, že ontogeneze neopakuje fylogenezi.169

Haeckelovy Falešné Kresby

Tyto kresby byly padělány Haeckelem, aby demonstrovaly "podobnosti" mezi lidským a rybím emryem. Srovnáním skeče s pravým lidským embryem lze vidět , že schválně vynechal velkou část vlastních orgánů. (Francis Hitching, Žirafí krk: Kde se Darwin vydal špatně, str. 205)

V článku otištěném v American Scientist čteme:

Dalším zajímavým aspektem "rekapitulace" byl Ernst Haeckel sám, který padělal svoje nákresy, aby podporovaly teorii, kterou porpagoval. Haeckelovy padělky domněle ukazovaly, že rybí a lidská embrya se navzájem podobají. Když byl přistižen, jedinou obhajobou, jež poskytl bylo, že ostatní evolucionisté se dopustili stejných přečinů:

Existují věru "stovky spoluviníků, mezi nimi nejdůvěryhodnější pozorovatelé a nejváženější biologové" jejichž studie jsou plné předpojatých závěrů, překroucení a dokonce padělků. To proto, že se všichni podmínili být zastánci evoluční teorie, třebaže neexistuje smítko vědeckého důkazu na její podporu.