Kapitola 10: Molekulární Slepá Ulička Evoluce

V předchozích oddílech této knihy jsme ukázali, jak fosilní záznam vyvrací teorii evoluce. Popravdě nebylo třeba, abychom vypravovali cokoli z toho, neboť evoluční teorie se hroutí dávno předtím, než se někdo dostane ke tvrzením o důkazu zkamenělin. Předmět činící teorii nesmyslnou od samého počátku je otázka, jak se život na Zemi poprvé objevil.

Když adresuje tuto otázku, evoluční teorie tvrdí, že život začal buňkou, která se zformovala náhodou. Podle tohoto scénáře před čtyřmi miliardami let rozmanité neživé chemické sloučeniny prodělaly reakci v prapůvodní atmosféře na Zemi, v níž vliv blesků a atmosférického tlaku vedl k formaci první živé buňky.

První věcí, kterou je nutno říct je, že tvrzení, že neživé látky se mohly spojit, aby vytvořily život, je nevědecké, dokud nebylo ověřeno pokusem nebo pozorováním. Život je generován pouze životem. Každá živá buňka se vytváří replikací jiné buňky. Nikdo na světě nikdy neuspěl ve vytvoření živé buňky přinesením neživých látek dohromady, ani v těch nejpokročilejších vědeckých laboratořích ne.

Teorie evoluce tvrdí, že živá buňka-která nemůže být vyprodukována dokonce ani se vší mocí lidského intelektu, vědomostmi a technologií dohromady-se nicméně zvládla zformovat náhodou za prapůvodních podmínek na Zemi. Na následujících stránkách prozkoumáme, proč toto tvrzení odporuje těm nejzákladnějším principům vědy a rozumu.

Pohádka O "Buňce Vyprodukované Náhodou"

Pokud jeden věří, že živá buňka mohla vzniknout shodou okolností, pak mu nemůže nic zabránit v tom, aby věřil podobnému příběhu, který povíme níže. Je to příběh města:

Jednoho dne se hrouda hlíny, stlačená kameny na holé zemi, namočila deštěm. Mokrá hlína uschla a ztvrdla, když vyšlo slunce a nabrala tuhou, odolnou podobu. Potom se tyto kameny, které posloužily jako forma, jaksi rozpadly na kusy a objevila se úpravná, dobře tvarovaná a silná cihla. Tato cihla čekala po léta za stejných přírodních podmínek, než se vytvořila podobná cihla. Tak to pokračovalo než se stovky a tisíce podobných cihel zformovaly na stejném místě. Avšak, náhodou, žádná z cihel, které se předtím zformovaly, není poškozena. Ač vystaveny bouřím, dešti, větru, spalujícímu slunci a mrazivému chladu po tisíce let, tyto cihly nepuknou, neprasknou ani nejsou odtaženy pryč, ale čekají na jednom místě se stejným odevzdáním, než se vytvoří další cihly.

Když je množství cihel dostatečné, vztyčí budovy svým aranžováním jedna na druhou, jak jsou nahodile smýkány vlivy přírodních podmínek jako větry, bouře a tornáda. Mezitím se za "přírodních podmínek" smíchají materiály jako cement a písek, s perfektním načasováním a vplíží se mezi cihly, aby je spojily dohromady. Zatímco se toto děje, železo v zemi se za "přirozených podmínek" tvaruje a pokládá základy budovy, která je formována těmito cihlami. Na konci tohoto procesu stojí kompletní budova se všemi materiály, tesařskou prací a instalacemi nedotčenými.

Složitost Buňky
Buňka je nejsložitější a nejlegantněji navržený systém, jakého byl kdy člověk svědkem. Profesor biologie Michael Denton, ve své knize s názvem Evoluce: Teorie v krizi, vysvětluje tuto složitost na příkladu: "Abychom pochopili realitu života, jak byla odhalena molekulární biologií, museli bychom zvětšit buňku tisícmilionkrát, až by měla průměr dvacet kilometrů a podobala se obrovské letadlové lodi dost velké, aby pokryla velkoměsto jako Londýn nebo New York. Co bychom pak viděli, by byl objekt nesrovnatelné složitosti a přizpůsobivého designu. Na povrchu buňky bychom viděli miliony otvorů jako průlezů nesmírné vesmírné lodě, otevírající se a zavírající, aby umožnily souvislý proud materiálů plynoucí dovnitř a ven. Kdybychom vstoupili jedním z těchto otvorů, ocitli bychom se ve světě nadřazené technologie a matoucí komplikovanosti... (složitost) mimo naši vlastní kreativní schopnost, realitu, která je samoutnou antitezí nahodilosti, která přesahuje v každém smyslu cokoli vyprodukované inteligencí člověka..."
1. NUCLEUS: All the information regarding the human body is recorded as a complex code in the DNA molecule here. 2. CELL MEMBRANE: By means of its selective permeability, the membrane performs the final selection of which molecules can enter and leave the cell. 3. MITOCHONDRIA: The cell’s main source of energy. Here are synthesised all the ATP molecules necessary for bodily functions. 4. ENDOPLASMIC RETICULUM: Isolation and transportation of proteins and other molecules. 5. CELL MEMBRANE GATES: These absorb oxygen and glucose and expel substances such as proteins and enzymes synthesized by the cell.

Ovšem, budova se neskládá jen ze základů, cihel a cementu. Jak tedy získáme chybějící materiály? Odpověď je prostá: všechny druhy materiálů potřebné pro konstrukci budovy existují v zemi, na které je vztyčena. Křemík na sklo, měď na elektrické kabely, železo na sloupy, trámy, potrubí atd. toho všeho je pod zemí spousta. Stačí pro to schopnosti "přirozených podmínek" aby vytvarovaly a umístily tyto materiály do budovy. Všechny instalace, truhlářská práce a doplňky jsou umístěny mezi cihly s pomocí foukání větru, deště a zemětřesení. Všechno šlo tak dobře, že cihly jsou upraveny tak, že zůstanou volné prostory pro okna, jako kdyby věděli, že cosi takového jako sklo se vytvoří později působením přírodních vlivů. Navíc nezapoměli nechat volná místa na instalaci vody, elektřiny a topení, které se později také náhodou vytvoří. Všechno šlo tak dobře, že "nahodilosti" a "přírodní podmínky" vyprodukovaly dokonalý návrh.

Pokud jste si dosud udrželi svou víru v tento příběh, nemělo by vám dělat potíže dohadovat se, jak vznikly další městské budovy, elektrárny, dálnice, chodníky, základy, komunikace a dopravní systémy. Máte-li technické znalosti a jste-li v předmětu dost sběhlí, můžete dokonce napsat extrémně "vědeckou" knihu o několika svazcích zabývající se teoriemi jako "evoluční proces kanalizačního systému a jeho jednota s přítomnými strukturami". Můžete být dobře odměněni akademickými odměnami za své chytré studie a můžete se považovat za génia, vrhajícího světlo na přirozenost lidstva.

Teorie evoluce, tvrdící, že život vznikl náhodou, je neméně adsurdní než náš příběh, jelikož všechny operační systémy, komunikační systémy, doprava a management v buňce nejsou méně složité než město.

Zázrak Buňky a Konec Evoluce

Složitá struktura živé buňky byla za dnů Darwina neznámá, proto bylo připisování života "nahodilostem a přírodním podmínkám" dost přesvědčivou myšlenkou pro evolucionisty.

Technologie 20.století se zavrtala do nejmenších částic života a odhalila, že buňka je nejsložitější systém, s jakým se lidstvo kdy setkalo. Dnes víme, že buňka obsahuje elektrárny vyrábějící energii pro využití buňkou, továrny vyrábějící enzymy a hormony nezbytné pro život, databanku, kde jsou zaznamenány všechny nutné informace o vyráběných produktech, složité dopravní soustavy a potrubí pro dopravu surových materiálů a produktů z místa na místo, pokročilé laboratoře a rafinerie pro rozbíjení vnějších surovin na užitečné složky a zvláštní membránní bílkoviny pro kontrolu vstupních a výstupních materiálů. A toto tvoří jen malou část neuvěřitelně komplikovaného systému.

Buňka je tak složitá, že ani vysoká úroveň technologie dnes dosažená neumí jednu takovou vyrobit. Žádná snaha vytvořit umělou buňku se nesetkala s úspěchem. Doopravdy bylo všech takových pokusů zanecháno.

Zpovědi Evolucionistů

The theory of evolution faces no greater crisis than on the point of explaining the emergence of life. The reason is that organic molecules are so complex that their formation cannot possibly be explained as being coincidental and it is manifestly impossible for an organic cell to have been formed by chance. Alexandr Oparin: "... původ buňky zůstává otázkou..." Teorie evoluce nečelí v žádném bodě větší krizi než při vysvětlování vzniku života. Příčinou je, že organické molekuly jsou tak složité, že je nelze vysvětlit náhodou a je evidentně nemožné, aby se organická buňka utvořila náhodou. Evolucionisté byli konfrontováni s otázkou původu života ve druhé čtvrtině 20.století. Jedna z největších autorit na teorii molekulární evoluce, ruský evolucionista Alexandr I. Oparin, uvedl toto ve své knize Původ života, která byla uveřejněna v roce 1936: Naneštěstí zůstává původ buňky otázkou, která je vlastně nejtemnějším bodem celé evoluční teorie.1 Od Oparina evolucionisté provedli nespočet pokusů, vedli výzkum a činili pozorování, aby dokázali, že buňka se mohla vytvořit náhodou. Jenže každý takový pokus pouze činil jasnějším složitý návrh buňky a tak vyvracel evoluční hypotézu ještě více. Profesor Klaus Dose, prezident Institutu biochemie na univerzitě Jana Gutenberga, stanovuje: Jeffrey Bada: "... největší nevyřešený problém ... :Jak vznikl život na Zemi?" Přes 30 let experimentování o původu života na polích chemické a molekulární evoluce vedlo k lepšímu porozumění nesmírnosti problému původu života na Zemi spíše než jeho řešení. V současnosti všechny diskuse o hlavních teoriích a pokusy v oboru buď skončí ve slepé uličce nebo přiznáním k nevědomosti.2 Následující prohlášení geochemika Jeffreyho Bada ze San Diego Scripps Institute činí jasným bezmocnost evolucionistů ohledně této slepé uličky: Dnes jak opuštíme dvacáté století, pořád čelíme největšímu nevyřešenému problému, do kterého jsme ve dvacátém století vstoupili: Jak vznikl život na Zemi?3

1- Alexander I. Oparin, Původ života, (1936) NewYork: Dover Publications, 1953 (přetisk), str.196. 2- Klaus Dose, "Původ života: Víc otázek než odpovědí", Interdisciplinary Science Reviews, sv. 13, č. 4, 1988, str. 348 3- Jeffrey Bada, Země, únor 1998, str. 40

Teorie evoluce tvrdí, že tyto systémy, které lidstvo se vší svou inteligencí, vědomostmi, a technologií k dispozici, nedokázalo reprodukovat-vznikly "náhodou" za podmínek prapůvodní země. Aby byl poskytnut jiný příklad, pravděpodobnost náhodného zformování buňky je zhruba stejná jako vytvoření dokonalé kopie knihy po výbuchu v tiskárně.

Anglický matematik a astronom Sir Fred Hoyle učinil podobné srovnání v rozhovoru publikovaném v časopise Nature 12.listopadu 1981. Třebaže je sám evolucionista, Hoyle prohlásil, že šance, že vyšší formy života mohly vzniknout tímto způsobem je srovnatelná se šancí, že tornádo zametající skládku může z tamějších materiálů smontovat Boeing 747.106 To znamená, že není možné, aby buňka vznikla náhodou a proto musela být rozhodně "stvořena".

Jednou ze základních příčin, proč nemůže evoluční teorie vysvětlit, jak vznikla buňka, je "neredukovatelná složitost" v ní. Živá buňka sama sebe udržuje s harmonickou spoluprací mnoha organel. Kdyby jedna z organel selhala ve své funkci, buňka by nemohla zůstat naživu. Buňka nedostane šanci čekat na nevědomý mechanismus jako je přírodní výběr nebo mutace, aby jí umožnil se vyvinout. Tak musela být první buňka na Zemi nutně úplným mechanismem majícím všechny požadované organely a funkce a toto definitivně značí, že tato buňka byla vytvořena.

Proteiny Vyzývají Náhodu

Chemická stavba dokonce jen jediné bílkoviny cytochromu-C (nahoře nalevo) je příliš složitá, než aby mohla být vysvětlena pojmy náhody— tak moc, že ve skutečnosti turecký evoluční biolog profesor Ali Demirsoy uznává, že šance na nahodilou formaci jedné sekvence cytochromu-C "je pravěpodobná jako možnost, že opice přepisující historii lidstva na psacím stroji neudělá jedinou chybu."

Tolik o buňce, jenže teorie evoluce selhává dokonce i ve vysvětlení stavebních jednotek buňky. Formace, za přirozených podmínek, jen jedné jediné bílkoviny z tisíců složitých bílkovinných molekul tvořících buňku je nemožná.

Bílkoviny jsou obrovské molekuly sestávající z menších jednotek zvaných "aminokyseliny" které jsou seřazeny do konkrétní sekvence v určitých množstvích a strukturách. Tyto jednotky tvoří stavební jednotky bílkoviny. Nejjednodušší bílkovina se skládá z 50 aminokyselin, ale jsou i takové, co jich obsahují tisíce.

Zásadní bod je tento. Nedostatek, nadbytek nebo přemístění jediné aminokyseliny ve stavbě bílkoviny způsobí, že bílkovina se stane neužitečnou hromadou molekul. Každá aminokyselina musí být na správném místě ve správném pořadí. Teorie evoluce, jež tvrdí, že život vznikl jako výsledek náhody, je dosti bezmocná před tímto řádem, jelikož je příliš podivuhodný, než aby ho šlo vysvětlit náhodou. (Navíc teorie nedokáže zdůvodnit ani tvrzení o nahodilé formaci bílkovin, jak budeme řešit později.)

Skutečnost, že je dosti nemožné, aby fungující struktura bílkovin vznikla náhodou, lze snadno pozorovat dokonce na jednoduchých výpočtech, kterým může porozumět každý.

Například průměrně veliká bílkovinná molekula složená z 288 aminokyselin a obsahující 12 různých typů aminokyselin, může být uspořádána 10300 odlišnými způsoby. (Toto je astronomicky vysoké číslo složené z jedničky a 300 nul.) Ze všech těchto možných kombinací pouze jedna tvoří požadovanou bílkovinu. Zbytek jsou řetězce aminokyselin, které jsou buďto k ničemu, anebo potenciálně škodlivé pro živé organismy.

Jinak řečeno, pravděpodobnost vytvoření pouze jedné bílkovinné molekuly je "1 ku 10300". Pravděpodobnost, že se toto "1" objeví je prakticky nulová. (V praxi se pravděpodobnosti menší než 1 ku 1050 považují za "nulovou pravděpodobnost").

Navíc bílkovinná molekula ze 288 aminokyselin je spíše skromná s některými obrovskými bílkovinnými molekulami sestávajícími z tisíců aminokyselin. Kdybychom aplikovali tyto výpočty pravděpodobnosti na tyto obří bílkovinné molekuly, viděli bychom, že ani slovo "nemožný" není dostatečné k popisu skutečné situace.

Když se přesuneme o krok dále v evolučním schématu života, pozorujeme, že jedna jediná bílkovina sama o sobě nic neznamená. Jedna z nejmenších bakterií kdy objevených, Mycoplasma hominis H39, obsahuje 600 "typů" bílkovin. V tomto případě bychom museli zopakovat výpočty pravděpodobnosti jak jsme je prováděli výše pro každou bílkovinu ode všech 600 odlišných typů bílkovin. Výsledek přesahuje i koncept nemožnosti.

Někteří lidé čtoucí tyto řádky, z těch co zatím akceptovali evoluční teorii jako vědecké vysvětlení, by mohli podezírat, že tyto cifry jsou přehnané a neodrážejí pravdivá fakta. Není tomu tak: toto jsou definitivní a konkrétní fakta. Žádný evolucionista nemůže odporovat těmto číslům. Oni akceptují, že pravděpodobnost náhodného zformování buňky je "tak nepravděpodobná, jako možnost, že opice na psacím stroji napíše historii lidstva bez jediné chyby".107 Jenže namísto akceptování jiného vysvětlení, čímž je stvoření, raději pokračují v hájení této nemožnosti.

Takže co to všechno znamená? Perry Reeves, profesor chemie, tuto otázku zodpovídá:

Je-li nahodilá formace dokonce jen jedné z těchto bílkovin nemožná, je "miliardkrát nemožnější" aby se několik milionů těchto bílkovin objevilo vhodně najednou a náhodou vytvořilo úplnou buňku. Ba co víc, buňka se v žádném případě neskládá z pouhé hromady bílkovin. Navíc k bílkovinám buňka obsahuje nukleové kyseliny, karbohydráty, tuky, vitamíny a mnohé další chemikálie jako elektrolyty seřazené v konkrétním poměru, rovnováhu a návrh ve smyslu stavby i funkce. Každý z těchto prvků funguje jako stavební blok nebo sou-molekula v různých organelách.

Robert Shapiro, profesor chemie na univerzitě v New Yorku a odborník přes DNA, spočetl pravděpodobnost nahodilého zformování 2000 typů bílkovin nacházejících se v jediné bakterii (V lidské buňce je 200000 rozličných typů bílkovin). Dosažené číslo bylo 1 ku 1040000.111 (Toto je neuvěřitelná cifra, kterou dostaneme tak že za 1 napíšeme 40000 nul.)

Profesor aplikované matematiky a astronomie z univerzitní koleje v Cardiffu ve Walesu, Chandra Wickramasinghe, komentuje:

Sir Fred Hoyle komentuje tato nepřijatelná čísla:

Důvodem, proč Hoyle použil termín "psychologické" je sebepodmiňování evolucionistů nepřijmout, že život byl stvořen. Odmítání Boží existence je jejich hlavním cílem. Jedině pro tento důvod pokračují v obraně iracionálních teorií, přičemž o těch samých uznávají, že jsou nemožné.

Levotočivé Bílkoviny

V přírodě existují dva typy aminokyselin zvané "levotočivé" a "pravotočivé". Rozdíl mezi nimi je zrcadlová souměrnost mezi trojrozměrnými strukturami, která je podobná jako u pravé a levé ruky člověka.

Prozkoumejme nyní podrobně, proč je evoluční scénář ohledně tvorby bílkovin vyloučený.

Dokonce i správná sekvence správných aminokyselin pořád nestačí k vytvoření funkční bílkovinné molekuly. Navíc k těmto požadavkům musí být každá z 20 různých typů aminokyselin přítomných ve složení bílkovin levotočivá. Existují dva typy aminokyselin-jako všech organických molekul-zvané "levotočivé" a "pravotočivé". Rozdílem mezi nimi je zrcadlová nesouměrnost trojrozměrné struktury, která je podobná nesouměrnosti pravé a levé ruky u člověka.

Aminokyseliny jednoho z těchto dvou typů se spolu mohou snadno vázat. Ale podivuhodným faktem je, že výzkumem bylo odhaleno, že všechny bílkoviny v rostlinách a zvířatech této planety, od nejjednoduššího organismu po nejsložitější, jsou tvořeny levotočivými aminokyselinami. Kdyby se jen jediná pravotočivá aminokyselina připojila ke struktuře bílkoviny, bílkovina by byla k ničemu. V sérii pokusů byly překvapivě bakterie vystavené pravotočivým aminokyselinám a ty je ihned zničily. V některých případech vyprodukovaly z rozbitých složek užitečné levotočivé aminokyseliny.

Na okamžik předpokládejme, že život vznikl náhodně, jak tvrdí evolucinosté. V takovém případě by měly být pravo a levotočivé aminokyseliny, které se objevily náhodou, zastoupeny v přírodě zhruba stejným dílem. Proto by měly mít živé organismy ve své stavbě pravo i levotočivé aminokyseliny, neboť chemicky je možné, aby se spolu kombinovaly aminokyseliny obou typů. Avšak jak víme ve skutečném životě jsou bílkoviny existující ve všech živých organismech tvořeny pouze levotočivými aminokyselinami.

Otázka jak mohou bílkoviny vybírat jen levotočivé mezi všemi aminokyselinami a dokonce ani jedna jediná pravotočivá aminokyselina se nezapojuje do životního procesu, to je problém stále matoucí evolucionisty. Taková konkrétní a vědomá selekce tvoří jednu z nejvíce bezvýchodných situací, jimž evoluční teorie čelí.

Navíc tato charakteristika bílkovin problém, kterému evolucionisté čelí s ohledem na "nahodilost" ještě zhoršuje. Aby se vytvořila "smysluplná" bílkovina, nestačí, aby byly aminokyseliny přítomny v konkrétním počtu a pořadí a zkombinovány do správného trojrozměrného návrhu. Dodatečně musí být všechny tyto aminokyseliny levotočivé; ani jedna nesmí být pravotočivá. Jenže neexistuje přirozený selektivní mechanismus, který by mohl rozpoznat, že byly do sekvence dodány pravotočivé aminokyseliny a uznat, že musí být proto z řetězce odtraněny. Tato situace opět nadobro eliminuje možnost náhody a nahodilosti.

Pokud padá vždycky orel, je-li mince vyhozena milionkrát, je logičtější připsat to náhodě nebo přijmout, že se toho účastní vědomá intervence? Odpověď by měla být zjevná. Jenže jakkoli je to zjevné, evolucionisté se stále utíkají k náhodě, jednoduše proto, že nechtějí přijmout existenci "vědomé intervence".

Situace podobná levotočivosti aminokyselin existuje také s ohledem na nukleotidy, nejmenší jednotky nukleových kyselin, DNA a RNA. Oproti bílkovinám, kde jsou vybírány pouze levotočivé aminokyseliny, v případě nukleových kyselin jsou upřednostněnými podobami nukleotidových složek vždycky pravotočivé. Toto je jen další skutečnost, kterou nelze nikdy vysvětlit nahodilostí.

Závěrem, je dokázáno mimo stín pochybnosti pravděpodobnostmi, které jsme zkoumali, že původ života nelze vysvětlit náhodou. Pokusíme-li se vypočítat pravděpodobnost bílkoviny průměrné velikosti sestávající ze 400 aminokyselin vybraných pouze z levotočivých, skončíme s pravděpodobností 1 ku 2400, nebo 10120. Jen pro srovnání, vzpomeňme si, že počet elektronů ve vesmíru se odhaduje na 1079, což ač ohromné je pořád menší číslo. Pravděpodobnost těchto aminokyselin tvořících požadovanou sekvenci a funkční formu by přinesla mnohem vyšší cifry. Pokud dodáme tyto pravděpodobnosti k sobě a budeme pokračovat k získání pravděpodobností vyšších počtů a typů bílkovin, výpočty se stanou nemyslitelnými.

Správná Vazba Je Zásadní

Molekuly aminokyselin, které tvoří bílkoviny na sebe musejí být napojeny takzvanou "peptidovou vazbou", což je pouze jeden z možných typů vazeb nacházejících se v přírodě. Jinak by byl výsledný řetěz aminokyselin k ničemu, a nevytvořila by se žádná bílkovina.

Obtíže, které nedovede evoluční teorie překonat s ohledem na vývoj jediné bílkoviny nejsou omezeny na ty, co jsme dosud vypočetli. Nestačí, aby byly aminokyseliny seřazeny ve správném počtu, pořadí a požadované trojrozměrné struktuře. Formace vyžaduje taktéž, aby byly molekuly aminokyselin s více než jedním ramenem na sebe navázány jen určitými způsoby. Takové vazbě se říká "peptidová vazba". Aminokyseliny se mohou navzájem vázat různě; ale bílkoviny jsou tvořeny těmi-a jenom těmi -aminokyselinami, které jsou spojeny "peptidovými" vazbami.

Srovnání objasní tento bod. Předpokládejme, že všechny součástky v autě by byly úplně a správně shromážděny, s jedinou výjimkou, že jedno z kol by nebylo upevněno na místě obvyklými maticemi a šrouby, ale kusem drátu takovým způsobem, že jeho osa by mířila k zemi. Bylo by nemožné, aby se toto auto přesunulo i na tu nejkratší vzdálenost, bez ohledu na to, jak složitá je jeho technologie nebo jak silný má motor. Na první pohled všechno vypadá na místě, ale chybné připojení jen jednoho kola učiní auto naprosto nepoužitelným. Stejným způsobem v bílkovinné molekule spojení třeba jen jedné aminokyseliny s jinou vazbou než peptidovou učiní celou molekulu zcela nepoužitelnou.

Výzkum ukázal, že aminokyseliny spojované nahodile se spojují peptidovou vazbou jen v 50% případů, že u zbytku případů vznikají jiné vazby, které se neobjevují v bílkovinách. Aby správně fungovala, každá aminokyselina tvořící bílkovinu, musí být svázána s ostatními pouze peptidovou vazbou, stejným způsobem jako musí být vybrána pouze mezi levotočivými formami.

Pravděpodobnost této události je stejná jako pravděpodobnost každé bílkoviny být levotočivá. To jest, vezmeme-li v úvahu bílkovinu tvořenou 400 aminokyselinami, pravděpodobnost všech aminokyselin vázajících se mezi sebou jenom peptidovou vazbou je 1 ku 2399.

A Protein cannot form Even if All the Necessary Conditions were Present

Since some people are unable to take a broad view of matters, but approach them from a superficial viewpoint and assume protein formation to be a simple chemical reaction, they may make unrealistic deductions such as "amino acids combine by way of reaction and then form proteins". However, accidental chemical reactions taking place in an inanimate structure can only lead to simple and primitive changes. The number of these is predetermined and limited. For a somewhat more complex chemical material, huge factories, chemical plants, and laboratories have to be involved. Medicines and many other chemical materials that we use in our daily life are made in just this way. Proteins have much more complex structures than these chemicals produced by industry. Therefore, it is impossible for proteins, each of which is a wonder of creation, in which every part takes its place in a fixed order, to originate as a result of haphazard chemical reactions.

Darwin was ignorant of DNA

In advancing his theory, Charles Darwin could not account for the variety of species. In any case, he would have not been unable to, being ignorant of DNA. Darwin knew neither genetics, nor biomathematics nor microbiology–branches of science that emerged only after Darwin's death. He made illusory deductions based on the limited means at his disposal and on visible similarities among living things. Since the above branches of science had not yet emerged, he had no opportunity to investigate the cell. The period in which the claims of the theory of evolution were put forward is therefore important in terms of our seeing the dimensions of the ignorance concerned.

To summarize the subject of proteins;

◉ Around 100 special proteins are needed for a single protein to form.

◉ Protein cannot form if even one of these enzymes (proteins) required for protein synthesis is missing.

◉ It is not enough for these 100 enzymes to be present at the same time; they must all also be present in a special region inside the cell (a specific region inside the nucleus).

◉ DNA manufactures the enzymes necessary for protein to form. Proteins are also needed for DNA replication. There is no possibility of one appearing before the other. Both have to be present at the same time.

◉ A ribosome that serves as a factory for protein formation must also exist. But the ribosome is itself made up of proteins. Therefore, proteins are needed for ribosomes to exist, and ribosomes are needed for proteins.

◉ It is impossible for one to form before the other. Proteins, DNA, the ribosome, the cell nucleus, mitochondria that produce energy and all the other organelles in the cell must all exist at one and the same time.

◉ The enzymes essential for protein to form have to be sent to the region where manufacture will be carried out by the cell. Even if enzymes are present, so long as they are not given tasks to perform by the cell they will do nothing for that protein.

◉ There have to be a specific temperature and pH value in order for enzymes to be able to carry out reactions. Enzymes do not initiate reactions if they are not at the right temperature and pH level.

◉ Therefore, it is impossible for a protein to emerge so long as all the organelles of the cell do not co-exist together.

◉ Even if we place all the components necessary for protein in some muddy water, these components can never combine together to constitute proteins. The existence of the cell is a prerequisite for that to happen.

◉ Amino acids do not normally react with one another. Helper enzymes to carry out a reaction have to be ready and present inside the cell. But they do naturally enter into reactions with various substances, such as sugar. Therefore, even if all the requisite amino acids are placed into muddy water they can still never combine spontaneously with other amino acids. The cell is again essential for that to happen.

◉ Under natural conditions, even if a protein is left inside muddy water, that protein will immediately be broken down, under the effect of various environmental factors, or else will combine with other acids, amino acids or chemical substances and lose all its properties and turn into another substance that serves no purpose.

◉ In addition to all this, it will be useful to reiterate the essential conditions for a protein:

• a. There must be peptide bonds between amino acids
• b. All amino acids must be left-handed
• c. Only 20 amino acids must be used
• d. Amino acids have to be in a specific sequence
• e. The protein that forms has to have a specific 3-D shape.

Let us for a minute put aside all the impossibilities we have described so far, and suppose that a useful protein molecule still evolved spontaneously "by accident". Even so, evolution again has no answers, because in order for this protein to survive, it would need to be isolated from its natural habitat and be protected under very special conditions. Otherwise, it would either disintegrate from exposure to natural conditions on earth, or else join with other acids, amino acids, or chemical compounds, thereby losing its particular properties and turning into a totally different and useless substance.

One Single Protein Refutes Evolution

Evolution already collapses at the very initial stage of life. What really obliterates Darwinism, before fossils, paleontology, microbiology, genetics and the complexity in living things, is a single protein. That is because the probability of a single protein forming by chance is simply "zero." The main reason for this is the need for other proteins to be present if one protein is to form, and this completely eradicates the possibility of chance formation. This fact by itself is sufficient to eliminate the evolutionist claim of chance right from the outset. To summarize, Protein cannot be synthesized without enzymes, and enzymes are all proteins. Around 100 proteins need to be present in order for a single protein to be synthesized. There therefore need to be proteins for proteins to exist. DNA manufactures the protein-synthesizing enzymes. Protein cannot be synthesized without DNA. DNA is therefore also needed in order for proteins to form. All the organelles in the cell have important tasks in protein synthesis. In other words, in order for proteins to form a perfect and fully functioning cell needs to exist together with all its organelles. The fact that Darwinists are unable to account for a single protein completely eliminates the theory of evolution. After that, all false accounts manufactured about evolution are invalid right from the outset. One important feature of Darwinist demagoguery is that Darwinists always tended to reduce the question of the origin of life to the very simple despite all the complexity of life, by portraying everything within it as very simple. They ignorantly say, “the cell emerged from muddy water” and “DNA spontaneously began replicating itself.” Not only do people now know that a single protein is far too complex ever to come into being spontaneously, they are also aware that neither a protein, DNA, RNA or any other minute component of the cell will serve any purpose in the absence of the cell as a whole. While they cannot explain just a single protein, a complete cell with its extreme complexity is really a great nightmare for Darwinists. The complexity of the cell, which is far greater and dazzling than that of great metropolises, cannot be explained as the work of mere coincidences. Neither a single cell nor a single protein can form by chance.

Je v Přírodě Mechanismus Pokusů a Omylů?

Nakonec to můžeme uzavřít s velmi důležitým bodem ve vztahu k základní logice výpočtů pravděpodobnosti, z nichž jsme již viděli nějaké přiklady. Naznačili jsme, že výpočty pravěpodobnosti prováděné výše dosahují astronomických úrovní, a že tyto astronomické zvláštnosti nemají šanci, aby se skutečně staly. Avšak zde je mnohem důležitější a poškozující fakt, kterému evolucionisté čelí. To jest, že za přirozených podmínek nemůže žádné období pokusů a omylů ani začít, navzdory astronomickým zvláštnostem, protože v přírodě není žádný mechanismus pokus-omyl z něhož by bílkoviny mohly vzejít.

Výpočty uvedené na protější straně pro demonstraci pravěpodobnosti tvorby bílkovinné molekuly s 500 aminokyselinami, jsou platné jen v prostředí pokus -omyl, které ve skutečném životě doopravdy neexistuje. To jest pravěpodobnost získání použitelné bílkoviny je "1" ku 10950 pouze pokud předpokládáme, že existuje imaginární mechanismus, v němž neviditelné ruce náhodile kombinují 500 aminokyselin a pak vidíce, že toto není správná kombinace, je jednu po druhé rozebírají a seřazují do odlišného pořadí, a tak dále. Při každém pokusu musí být aminokyseliny odděleny a uspořádány v novém pořadí. Syntéza musí být zastavena potom, co je dodáno 500 aminokyselin a musí být zajištěno, že se nepřidá žádná další. Pak musí být pokus zastaven, aby se vidělo, zda byla či nebyla utvořena funkční bílkovina, a v případě selhání, musí být všecko znovu rozděláno a potom vyzkoušena jiná sekvence. Dodatečně při každé zkoušce se nesmí zapojit žádná látka navíc. Je také závazné, aby nebyl řetězec utvořený při pokusu rozebrán a zničen dříve než se napojí 499.vazba. Tyto podmínky znamenají, že pravděpodobnosti, které jsme uvedli, mohou fungovat jen v kontrolovaném prostředí, kde existuje vědomý mechanismus řídící počátek, konec a každé stádium procesu, a kde je pouze "správná selekce aminokyselin" ponechána bez kontroly. Je určitě nemožné, aby takové prostředí existovalo za přirozených podmínek. Proto je tvorba bílkovin v přirozením prostředí logicky a technicky nemožná. Vlastně hovořit o pravděpodobnostech takové události je dosti nevědecké.

Jelikož lidé nejsou schopni širšího pohledu na tyto věci, ale přistupují k nim z povrchního hlediska a předpokádají, že tvorba bílkoviny je prostě chemická reakce, mohou činit nereálné závěry jako "aminokyseliny se kombinují cestou reakcí a pak tvoří bílkoviny". Jenže nahodilá chemická reakce odehrávající se v neživé struktuře může vést jen k jednoduchým a primitivním změnám. Jejich počet je předurčen a omezen. Pro jaksi složitější chemický materiál musí být zapojeny velké továrny, chemické závody a laboratoře. Léky a další chemikálie, které v každodenním životě užíváme se vyrábí přesně takto. Bílkoviny mají mnohem složitější strukturu než tyto chemikálie produkované průmyslem. Proto je nemožné, aby bílkoviny, z nichž každá je zázrakem stvoření, v níž má každá část pevné místo a řád, vznikaly jako výsledek nahodilých chemických reakcí.

Dejme na chvilku stranou všecky ty nemožnosti, co jsme dosud popisovali, a předpokládejme, že užitečná bílkovinná molekula by se spontánně "náhodou" vytvořila. Dokonce i tak znovu nemají evolucionisté odpovědi, poněvadž aby tato bílkovina přežila, musela by být izolována od svého přírodního prostředí a chráněna ve velmi zvláštních podmínkách. Jinak by se buď rozpadla vystavením přírodním podmínká na Zemi, nebo jinak spojila s dalšími kyselinami, aminokyselinami nebo jinými sloučeninami, a tak ztratila své určité vlastnosti a změnila se v jinou, bezcennou látku.

Evoluční Zmatek O Původu Života

Otázka "jak se poprvé objevily živé organismy" je tak kriticky bezvýchodnou situací pro evolucionisty, že se obvykle snaží se tohoto předmětu ani nedotýkat. Snaží se tuto otázku pominout říkáním "první tvorové vznikli následkem několika náhodných událostí ve vodě". Jsou u takového zátarasu, který se nedá obejít žádnými prostředky. Navzdory argumentům paleontologické evoluce, v tomto bodě nejsou po ruce žádné zkameněliny k překroucení a dezinterpretaci jak si přejí podpořit svá tvrzení. Proto je teorie evoluce rozhodně vyvrácena už od samého začátku.

Především je nutno vzít v úvahu důležitý bod: Pokud je jeden krok v evolučním procesu prokazatelně nemožný, to stačí, aby se dokázalo, že celá teorie je falešná a neplatná. Například dokázáním, že nahodilá tvorba bíkoviny je nemožná, všechna další tvrzení vzhledem k následujícím krokům evoluce jsou také vyvrácena. Potom se stává nesmyslným brát lidské a opičí lebky a zabývat se spekulacemi ohledně nich.

Jak živé organismy vznikly z neživé hmoty bylo předmětem, o němž se evolucionisté dlouhou dobu nechtěli ani zmiňovat. Jenže tato otázka, které se neustále vyhýbali, musela být nakonec adresována a ve druhé čtvrtině 20.století byly učiněny pokusy k jejímu zodpovězení.

Hlavní otázkou bylo: Jak se mohla v prapůvodní zemské atmosféře objevit první živá buňka? Jinými slovy, jaký druh vysvětlení mohou evolucionisté poskytnout?

Odpověď na otázku se hledala pomocí experimentů. Evoluční vědci a badatelé prováděli laboratorní pokusy nasměrované na zodpovězení této otázky, ale nedostalo se jim velkého zájmu. Obecně nejvíce uznávanou studií původu života je Millerův experiment provedený americkým výzkumníkem Stanleym Millerem v roce 1953. (Pokus je znám i jako "Urey-Millerův experiment" kvůli příspěvku Millerova lektora na univerzitě v Chicagu, Harolda Ureye.)

Tento experiment je jediným "důkazem" jaký evolucionisté mají, který údajně prokazuje "tezi molekulární evoluce"; podporují to jako první stádium údajného evolučního procesu vedoucí k životu. Ačkoli uběhla skoro polovina století a byly učiněny ohromné technologické pokroky, nikdo nepokročil dále. Navzdory tomu je stále Millerův pokus uváděn v učebnicích jako evoluční vysvětlení nejranější generace živých věcí. Vědomi si faktu, že taková studie nepodporuje, ale ve skutečnosti spíše vyvrací jejich tezi, evoluční badatelé se dobrovolně vyvarují pouštění se do takových experimentů.

Millerův Pokus

Cílem Stanleyho Millera bylo demonstrovat prostředkem pokusu, že aminokyseliny, stavební jednotky bílkovin, mohly vzniknout na zemi bez života před miliardami let "náhodou".

Ve svém pokusu Miller užil směs plynů, o nichž předpokládal, že existovaly na prapůvodní zemi (ale která byla později prokázána jako nereálná) složenou z amoniaku, metanu, vodíku a vodní páry. Jelikož tyto plyny by spolu za přirozených podmínek nereagovaly, dodal ke směsi energii, aby mezi nimi vyvolal reakci. S předpokladem, že energie v prapůvodní atmosféře mohla pocházet od blýskání, použil pro tento účel elektrický proud.

Miller tento plyn zahříval týden na 1000C a dodával elektrický proud. Na konci týdne Miller analyzoval chemikálie, které vznikly na dně sklenice a pozoroval, že tři z 20 aminokyselin, které tvoří základní prvky bílkovin, byly syntetizovány.

Tento pokus vyvolal obrovské vzrušení mezi evolucionisty a byl propagován jako vynikající úspěch. Navíc ve stavu opojné euforie různé publikace přinesly titulky jako "Miller tvoří život". Jenže to, co Miller dokázal syntetizovat, bylo jen několik "neživých" molekul.

Povzbuzeni tímto pokusem evolucionisté ihned vyprodukovali nové scénáře. Stádia následující vývoj aminokyselin byla okamžitě předmětem hypotéz. Aminokyseliny se později údajně spojily do správné sekvence, aby náhodou zformovaly bílkoviny. Některé z těchto bílkovin, které se náhodou objevily, se zformovaly do struktury podobné buněčné membráně, která "jaksi" vznikla a vytvořila první buňku. Buňky se pak údajně spojily a vytvořily mnohobuněčné organismy. Jenže Millerův pokus byl jen kamufláž a od té doby byl prokázán jako falešný v mnoha aspektech.

Poslední Evoluční Zdroje Popírají Millerův Pokus

Dnes je Millerův pokus zcela přehlížen dokonce i evolučními vědci. V únoru 1998 se v čísle slavného evolučního žurnálu Earth objevilo následující prohlášení v článku nazvaném "Tyglík života": Geologové si nyní myslí, že prapůvodní atmosféra sestávala hlavně z oxidu uhličitého a dusíku, plynů, které jsou méně reaktivní, než ty užité při pokusu z roku 1953. A dokonce i kdyby Millerova atmosféra mohla existovat, jak dostanete jednoduché molekuly jako jsou aminokyseliny do nezbytných chemických změn, které je konvertují ve složitější sloučeniny, nebo polymery, jako jsou bílkoviny? Miller sám rozhodil ruce nad touto částí hádanky. "Je to problém," vzdychá rozladěně. "Jak uděláte polymery? To není tak jednoduché."1 Jak vidno dnes dokonce i sám Miller akceptoval, že tento pokus nevedl k vysvětlení původu života. Fakt, že evolucionisté přijali tento pokus tak nadšeně jen značí těžkosti, kterým evoluce čelí, a beznaděj jejích obhájců. V březnovém vydání National Geographic z roku 1998, v článku s názvem "Vynoření života na Zemi", se objevují tyto komentáře: Mnozí vědci dnes předvídají, že raná atmosféra byla odlišná od té jakou předpokládal Miller. Myslí si, že sestávala z oxidu uhličitého a dusíku, spíše než vodíku, metanu a amoniaku. To jsou špatné zprávy pro chemiky. Když se pokusí zapálit oxid uhličitý a dusík, dostanou nicotné množství organických molekul - ekvivalent rozpuštění kapky potravinářského barviva v bazénu plném vody. Vědci shledávají obtížným objevení života v takové řídké polévce.2 Zkrátka, ani Millerův pokus ani žádný jiný podobný, který byl vyzkoušen, nedovede zodpovědět otázku jak se život na Zemi objevil. Veškerý provedený výzkum ukazuje, že je nemožné, aby život vznikl náhodou, a tak potvrzuje, že byl stvořen.

1- Earth, "Tyglík života", únor 1998, str.34 2- National Geographic, "Povstání života na Zemi", březen 1998, str.68

Millerův Pokus Byl Kamufláž

Millerův pokus se snažil dokázat, že aminokyseliny se mohly v podmínkách jakoby prapůvodní země vytvářet samy o sobě, ale obsahoval nesouvislosti ve spoustě oblastí:

1. Použitím mechanismu zvaného "studená past", Miller izoloval aminokyseliny od prostředí hned, jak se vytvořily. Kdyby to neučinil, podmínky prostředí, ve kterém se aminokyseliny zformovaly, by tyto molekuly ihned zničily.

A dozajista u svých předchozích pokusů nebyl Miller schopen dostat jedinou aminokyselinu při použití stejných materiálů bez tohoto mechanismu studené pasti.

Takže proč Miller trval na těchto plynech? Odpověď je prostá: bez amoniaku by bylo nemožné syntetizovat jakoukoli aminokyselinu. Kevin McKean o tom hovoří v článku publikovaném v časopise Discover:

Existují další poznatky ukazující, že množství kyslíku v tehdejší atmosféře bylo mnohem vyšší než jak původně evolucionisté tvrdili. Studie také ukazují, že v té době bylo množství ultrafialových paprsků, kterým byla Země vystavena 10000 krát vyšší než evolucionisté odhadují. Tato intenzivní radiace by nevyhnutelně uvolnila kyslík rozkladem vodní páry a oxidu uhličitého v atmosféře.

Tato situace naprosto ruší Millerův experiment, v němž byl kyslík zcela opomenut. Kdyby byl kyslík v pokusu použit, metan by se rozpadl na oxid uhličitý a vodu a čpavek na dusík a vodu. Na druhou stranu, v prostředí bez kyslíku by nebyla ani ozónová vrstva; proto by byly aminokyseliny ihned zničeny, poněvadž by byly vystaveny nejintenzivnějšímu ultrafialovému záření bez ochrany ozonové vrstvy. Jinými slovy s anebo bez kyslíku v prapůvodním světě, výsledkem by bylo smrtící prostředí pro aminokyseliny.

4. Na konci Millerova pokusu se zformovalo mnoho organických kyselin s vlastnostmi zhoubnými pro strukturu a funkci živých organismů. Kdyby nebyly aminokyseliny izolovány a byly ponechány ve stejném prostředí s těmito chemikáliemi, jejich destrukce anebo transformace v jiné sloučeniny skrze chemické reakce, by byla nevyhnutelná.

Navíc se na konci pokusu zformovalo velké množství pravotočivých aminokyselin.120 Existence těchto aminokyselin vyvrátila teorii v rámci jejích vlastních pojmů, protože pravotočivé aminokyseliny nemohou fungovat ve složení s živými organismy. Závěrem, okolnosti, za nichž se aminokyseliny v Millerově pokusu zformovaly, nebyly pro život vhodné. Doopravdy toto médium nabralo podobu kyselinotvorné směsi ničící a oxidující získané užitečné molekuly.

Všechna tato fakta ukazují na jednu nezlomnou pravdu: Millerův pokus nemohl tvrdit, že prokázal, že se živé věci vytvořily náhodou v podmínkách prapůvodní Země. Celý experiment je jen svévolným a kontrolovaným laboratorní pokusem k syntéze aminokyselin. Množství a typy plynů při pokusu použitých byly ideálně určeny, aby umožnily aminokyselinám vznik. Množství energie dodávané do systému nebylo ani velké ni malé, nýbrž přesně stanovené, aby dovolilo nezbytným reakcím se odehrát. Pokusná aparatura byla izolována, takže nedovolila prosakování žádným škodlivým, destruktivním nebo jiným prvkům, které by mohly zabránit tvorbě aminokyselin. Žádné prvky, minerály ani sloučeniny, jež pravděpodobně byly přítomny na prapůvodní Zemi, avšak které by změnily průběh reakcí, nebyly do pokusu zahrnuty. Kyslík, který by bránil tvorbě aminokyselin kvůli oxidaci je jedním takovým ničivým prvkem. Dokonce i v těchto ideálních laboratorních podmínkách bylo nemožné, aby vyprodukované aminokyseliny přežily a zabránilo se jejich zničení bez mechanismu "studené pasti".

Miller vlastně tímto pokusem zničil tvrzení evolucionistů o "životě vynořujícím se následkem nevědomých nahodilostí". Protože pokud pokus vůbec něco dokazuje, tak to, že aminokyseliny mohou být vyprodukovány pouze v kontrolovaném laboratorním prostředí, kde jsou všechny podmínky konkrétně navrženy vědomým zásahem. To jest, moc, která přivozuje život nemůže být nevědomou nahodilostí, ale naopak vědomým tvořením.

Důvodem, proč evolucionisté neakceptují tuto zjevnou realitu je jejich slepá příchylnost předsudkům, které jsou zcela nevědecké. Dost zajímavě, Harold Urey, který organizoval Millerův pokus se svým studentem Stanleym Millerem, učinil k této věci následující přiznání:

Atmosféra Prapůvodního Světa A Bílkoviny

Evoluční zdroje používají Millerův pokus navzdory všem těmto nesrovnalostem, ve snaze zamluvit otázku původu aminokyselin. Vyvoláním dojmu, že toto téma bylo dávno vyřešeno tímto neplatným pokusem, se snaží zaretušovat praskliny v evoluční teorii.

Avšak aby vysvětlili druhou fázi původu života, evolucionisté čelí ještě horším problémům, než je tvorba aminokyselin, a to původ bílkovin, stavebních jednotek života, které jsou složeny ze stovek různých aminokyselin svázaných v konkrétním pořadí.

Tvrzení, že bílkoviny se zformovaly náhodou za přirozených podmínek je dokonce ještě méně realistické a odůvodněné než tvrzení, že aminokyseliny se utvořily náhodou. Na předchozích stránkách jsme viděli matematickou nemožnost nahodilého slučování aminokyselin ve vhodných sekvencích, aby vytvořily bílkoviny, na výpočtech pravděpodobnosti. Nyní prozkoumáme nemožnost bílkovin vyprodukovaných chemicky v podmínkách prapůvodní země.

Jeden z nejhorších klamů evolucionistů je způsob, jakým si představují, že život mohl vzniknout náhodou na takzvané prapůvodní Zemi, reprezentované na horním obrázku. Snaží se toto tvrzení dokázat takovými studiemi jako byl Millerův experiment. Jenže znovu utrpěli porážku čelící vědeckým skutečnostem: Výsledky dosažené v 70.letech dokázaly, ža atmosféra na tom, co popisují jako primitivní Země, byla naprosto nevhodná pro život.

Synteza Bilkovin Je Nemozna Ve Vode

Jak jsem dříve viděli, když se kombinují, aby vytvořily bílkoviny, aminokyseliny mezi sebou utváří zvláštní vazbu zvanou "peptidová vazba". Při utváření této peptidové vazby se uvolňuje molekula vody.

Tento fakt definitivně vyvrací evoluční vysvětlení, že prapůvodní život měl původ ve vodě, protože podle "Le Châtelierova principu" v chemii, není možné, aby se reakce, která uvolňuje vodu (kondenzační reakce) odehrávala ve vodním prostředí. Šance na to, aby se tento druh reakce odehrál ve vodním prostředí je uvedena jako "mající nejnižší pravděpodobnost výskytu" ze všech chemických reakcí.

Proto oceán, o němž se tvrdí, že v něm začal život a kde vznikly aminokyseliny, rozhodně není vhodným místem, aby zde aminokyseliny vytvářely bílkoviny. Na druhou stranu by bylo iracionální, aby evolucionisté změnili názor a tvrdili, že život má původ na souši, jelikož jediným prostředím, kde by mohly být aminokyseliny chráněny před ultrafialovým zářením jsou oceány a moře. Na zemi by je zničily ultrafialové paprsky. Le Châtelierův princip vyvrací tvrzení o zformování života v moři. Toto je další dilema konfrontující evoluci.

Další Zoufalá Snaha: Foxův Pokus

Ve svém experimentu Fox vyprodukoval látku nazvanou "proteinoid". Proteinoidy byly nahodilým seskupením aminokyselin. Na rozdíl od bílkovin živých věcí, tyto byly k bezcennými a nefunčními chemikáliemi. Zde je pohled elektronovým mikroskopem na proteinoidové částice.

Vyzváni výše uvedeným dilematem, evolucionisté začali vymýšlet nereálné scénáře založené na tomto "vodním problému" který tak rozhodně vyvrací jejich teorie. Sydney Fox byl nejznámějším z těchto badatelů. Fox předložil, aby vyřešil tento problém, následující teorii: Podle něho musely být první aminokyseliny dopraveny na nějaké útesy poblíž sopky ihned po svém vytvoření v prapůvodním oceánu. Voda, která tuto směs zahrnující aminokyseliny obsahovala přítomná na útesech se musela vypařit, když teploty dosáhly bodu varu. Aminokyseliny, které takto "uschly" se pak mohly kombinovat, aby zformovaly bílkoviny.

Avšak tento "komplikovaný" způsob nebyl přijat četnými lidmi v oboru, poněvadž aminokyseliny nemohly přestát takové vysoké teploty. Badatelé potvrdili, že aminokyseliny jsou ihned zničeny při vysokých teplotách.

Foxův pokus nebyl dokonce vítaný ani v evolučních kruzích, protože bylo jasné, že nesmyslné řetězce aminokyselin, co získal (a nazval je "proteinoidy") by se nemohly utvořit v přirozených podmínkách. Navíc bílkoviny, základní jednotky života, dosud nemohly být vyprodukovány. Problém původu bílkovin zůstal nevyřešen. V článku v oblíbeném vědeckém magazínu Chemical Engineering News, který se objevil v 70.letech, byl Foxův pokus zmíněn takto:

Neživá Hmota Nemůže Vyvolat Život

Množství evolučních experimentů jako Millerův pokus a Foxův pokus bylo navrženo, aby dokázali tvrzení, že neživá hmota se může sama zorganizovat a vygenerovat složitou živou bytost. Toto je naprosto nevědecké přesvědčení: každé pozorování a pokus nezvratně dokázal, že hmota nemá takovou schopnost. Slavný anglický astronom a matematik Sir Fred Hoyle poznamenává, že hmota nemůže sama vyvolat život, bez svévolného zásahu: Kdyby existoval hlavní princip hmoty, který by jaksi řídil organické systémy směrem k životu, jeho existence by měla být snadno dokazatelná v laboratoři. Jeden může kupříkladu vzít nádrž, aby představovala prapůvodní polévku. Naplňte ji chemikáliemi nebiologické povahy jak se vám líbí. Napumpujte skrz ní plyny, nebo do ní, jak chcete, a osvětlujte ji jakýmkoli druhem záření, co vás napadne. Ať pokus rok pokračuje a uvidíme kolik z těch 2000 enzymů (bílkovin produkovaných živými buňkami) se v nádrži objevilo. Já poskytnu odpověď a ušetřím tak čas a potíže a výdaje vlastního provádění pokusu. Nenajdete vůbec nic, možná vyjma špinavého kalu složeného z aminokyselin a dalších jednoduchých organických chemikálií.1 Evoluční biolog Andrew Scott uznává stejný fakt: Vezměte nějakou hmotu, míchejte ji při zahřívání a čekejte. Toto je moderní verze Genesis. 'Fundamentální' síly gravitace, elektromagnetismu a silné a slabé jaderné síly mají udělat zbytek... Ale kolik z této úhledné pohádky je skutečne dokázáno a kolik zůstává nadějnou spekulací? Popravdě je mechanismus skoro každého hlavního kroku od chemických předchůdců po první rozpoznatelné buňky předmětem buď kontroverze nebo úplného zmatku.2

1- Fred Hoyle, Inteligentní vesmír, New York, Holt, Rinehard & Winston, 1983, str. 256 2- Andrew Scott, "Aktualizace Genesis", New Scientist, sv. 106, 2.května 1985, str. 30

Vskutku byly proteinoidy, co Fox dostal, zcela odlišné od skutečných proteinů jak ve stavbě tak i ve funkci. Rozdíl mezi bílkovinami a těmito proteinoidy byl tak obrovský jako rozdíl mezi kusem high-tech výbavy a hromadou nezpracovaného železa.

Navíc neexistovala šance, že by dokonce i tyto nepravidelné řetězce aminokyselin mohly v prapůvodní atmosféře vydržet. Škodlivé a ničivé fyzické a chemické vlivy vyvolávané vážným vystavením ultrafialovému záření a dalším nevhodným přírodním podmínkám by způsobily desintegraci těchto protenoidů. Kvůli Le Châtelierovu principu bylo nemožné, by se aminokyseliny slučovaly pod vodou, kde by na ně ultrafialové paprsky nedosáhly. Z tohoto hlediska představa, že proteinoidy byly základem života později ztratila mezi vědci podporu.

Zázračná Molekula: DNA

Molekula známá jako DNA, která se nachází v jádru každé z 100 trilionů buněk v našich tělech, obsahuje kompletní plán pro konstrukci lidského těla. Informace týkající se všech vlastností osoby od fyzického zjevu po stavbu vnitřních orgánů je zaznamenána v DNA

Naše zkoumání dosud ukazovalo, že teorie evoluce je na molekulární úrovni ve značném zmatku. Evolucionisté nevrhli vůbec žádné světlo na tvorbu aminokyselin. Tvorba bílkovin je další záhadou sama o sobě.

Jenže problémy se neomezují jen na aminokyseliny a bílkoviny: Toto je teprve začátek. Daleko za nimi extrémně složitá struktura buňky zavádí evolucionisty do další slepé uličky. Důvodem proto je, že buňka není jen kupou bílkovin z aminokyselin, ale je to nejsložitější soustava s jakou se člověk dosud seznámil.

Zatímco má evoluční teorie takové potíže poskytnout souvislé vysvětlení pro existenci molekul, které jsou základem buněčné struktury, rozvoj ve vědě genetiky a objev nukleových kyselin (DNA a RNA) vyprodukoval teorii zbrusu nové problémy. Roku 1953 James Watson a Francis Crick spustili novou fázi biologie svou prací odhalující úžasně složitou stavbu DNA.

Molekula známá jako DNA, která se nachází v jádru každé ze 100 bilionů buněk v našich tělech, obsahuje kompletní plán konstrukce lidského těla. Informace o všech vlastnostech osoby od fyzického zjevu po stavbu vnitřních orgánů, je zaznamenána v DNA uvnitř sekvence čtyř zvláštních bází, které obrovskou molekulu tvoří. Tyto báze jsou známy jako A, T, G, a C, podle počátečních písmen svých jmen. Všechny rozdíly mezi lidmi závisejí na variacích v sekvencích těchto písmen. Toto je jakýsi druh databanky složené ze čtyř písmen.

Postupné řazení písmen v DNA určuje strukturu lidské bytosti do nejmenších podrobností. Navíc k vlastnostem jako je výška a barva očí, vlasů a pleti, DNA v jediné buňce obsahuje plán 206 kostí, 600 svalů, 100 miliard nervových buněk (neuronů), 1000 bilionů spojení mezi neurony v mozku, 97000 kilometrů cév a 100 bilionů buněk v lidském těle. Kdybychom zapsali informaci zakódovanou v DNA, pak bychom dali dohromady nesmírnou knihovnu obsahující 900 svazků, z nichž každý by měl 500 stran. Ale informace, kterou by tato enormní knihovna uchovávala je zakódována uvnitř molekuly DNA v jádru buňky, které je mnohem menší než 1/100 milimetru délky buňky samotné.

Proč Nemohla DNA Vzniknout Náhodou?

Profesor Francis Crick: "Původ života vypadá skoro jako zázrak."

U tohoto bodu je důležitý detail, který si zasluhuje pozornost. Chyba v sekvenci nukleotidů tvořících gen činí gen zcela bezcenným. Vezmeme-li v úvahu, že v lidském těle je zhruba 30000 genů, stává se jasnějším, jak nemožné je, aby se miliony nukleotidů, jež tyto geny tvoří, zformovaly do správné sekvence náhodou. Evoluční biolog Frank Salisbury komentuje tuto nemožnost:

Číslo 41000 je rovno 10600. To znamená 1 následovaná 600 nulami. Jelikož 1 s 12 nulami představuje trilion, 600 nul reprezentuje nepředstavitelné číslo. Nemožnost vytvoření RNA a DNA nahodilou akumulací nukleotidů je vyjádřena francouzským vědcem Paulem Augerem takto:

Watson a Crick se slepeným modelem molekuly DNA.

Po mnoho let Francis Crick věřil v teorii molekulární evoluce, ale později dokonce i on si musel přiznat, že taková složitá molekula se nemohla objevit spontánně a náhodou, jako výsledek evolučního procesu:

Čestný člověk vyzbrojený vědomostmi nám dnes dostupnými může jen prohlásit, že původ života se v této chvíli jeví skoro jako zázrak.127

Turecký evolucionista profesor Ali Demirsoy byl donucen k tomuto předmětu vyslovit následující zpověď:

Vlastně je pravděpodobnost formace bílkoviny nukleové kyseliny (DNA-RNA) daleko za hranicemi odhadu. Navíc šance na vznik určitého bílkovinného řetězce je tak malá, že by mohla být nazvána astronomickou.128

V tomto bodě se vynořuje velice zajímavý paradox: Zatímco DNA se může replikovat pouze s pomocí zvláštních bílkovin (enzymů), syntéza těchto bílkovin může být realizována jen s informací zakódovanou v DNA. Jelikož jsou vzájemně závislé, buď musely obě existovat v okamžiku replikace, nebo byla jedna z nich "vytvořena" předem. Americký mikrobiolog Homer Jacobson komentuje:

Citace výše uvedeného byla napsána dva roky po objevu struktury DNA Watsonem a Crickem. Ale navzdory tomuto vývoji ve vědě zůstal tento problém pro evolucionisty neobjasněn. Dva němečtí vědci Junker a Scherer vysvětlovali, že syntéza každé z molekul vyžadovaných pro chemickou evoluci si vynucuje odlišné podmínky a že pravděpodobnost sloučení těchto materiálů majících teoreticky velmi odlišné získání je nula:

Přiznání Evolucionistů

ýpočty pravděpodobnosti objasnily, že složité molekuly jako jsou bílkoviny a nukleové kyseliny (RNA a DNA) nemohly nikdy vzniknout náhodou nezávisle jedna od druhé. Jenže evolucionisté musejí čelit ještě většímu problému, že všecky tyto složité molekuly musely existovat současně, aby mohl život vůbec existovat. Evoluční teorie je úplně zatracená tímto požadavkem. Toto je bod, kde je mnoho z vůdčích evolucionistů tlačeno ke zpovědi. Třeba blízký spolupracovník Stanleyho Millera a Francise Cricka z univerzity San Diego Kalifornie, renomovaný evolucionista dr. Leslie Orgel říká: Je extrémně nepravděpodobné, aby bílkoviny a nukleové kyseliny, které jsou oboje strukturálně složité, povstaly spontánně na jednom místě v jednom čase. Jenže zároveň vypadá nemožné mít jednu bez druhé. A tak na první pohled může jeden dojít k závěru, že život nemohl vlastně vzniknout chemickými prostředky.1 Stejný fakt je uznán i jinými vědci: DNA nemůže dělat svoji práci, včetně vytváření více DNA, bez pomoci katalytických bílkovin, neboli enzymů. Zkrátka, bílkoviny se nemohou vytvořit bez DNA, ale ani DNA se nemůže vytvořit bez bílkovin.2 Jak genetický kód spolu s mechanismy pro svůj překlad (ribozómy a molekulami RNA), vznikl? Pro tuto chvíli se budeme muset spokojit s pocitem údivu a úžasu, namísto odpovědi.3 Vědecký dopisovatel The New York Times Nicholas Wade učinil tento komentář v článku s datem 2000: Všechno ohledně původu života na Zemi je záhadou a vypadá, že čím více je známo, tím tísnivější je záhada.4

1- Leslie E. Orgel, "Původ života na Zemi", Scientific American, sv. 271, řijen 1994, str. 78 2- John Horgan, "Na počátku", Scientific American, sv. 264, únor 1991, str. 119 3- Douglas R. Hofstadter, Gödel, Escher, Bach: An Eternal Golden Braid, New York, Vintage Books, 1980, str. 548 4- Nicholas Wade, "Původy života se stávají zamlženějšími a chaotičtějšími", The New York Times, 13.června 2000, str. D1-D2

Až dosud není znám žádný pokus, kterým bychom získali všechny nezbytné molekuly pro chemickou evoluci. Proto je zásadní vyprodukovat rozmanité molekuly na různých místech ve velmi vhodných podmínkách a pak je přenést na jiné místo k reakci chráníce je před škodlivými elementy jako hydrolýza a fotolýza.130

Zkrátka, teorie evoluce není schopná dokázat kterékoli evoluční stádium, co se údajně uskutečnilo na molekulární úrovni. Spíše než aby poskytoval odpovědi na takové otázky, pokrok vědy je činí ještě složitějšími a nerozuzlitelnými.

Dost zajímavě většina evolucionistů věří v tyto a podobné naprosto nevědecké pohádky, jako by šlo o pravdu. Protože si dali za podmínku nepřijmout stvoření, nemají jinou volbu, než věřit v nemožné. Jeden slavný biolog z Austrálie, Michael Denton, hovoří o tomto předmětu ve své knize Evoluce:Teorie v krizi:

Další Marný Pokus Evolucionisty: "Svět RNA"

Dr. Leslie Orgel: "... život nemohl vlastně vzniknout chemickými prostředky."

Objev ze 70.let, že plyny původně existující v primitivní atmosféře Země by učinily syntézu aminokyselin nemožnou, byl tvrdým úderem pro teorii molekulární evoluce. Evolucionisté pak museli čelit faktu, že "pokusy s primitivní atmosférou" Stanleyho Millera, Sydneyho Foxe, Cyrila Ponnamperuma a dalších byly neplatné. Z tohoto důvodu to v 80.letech evolucionisté zkusili znovu. Výsledkem bylo předložení hypotézy "RNA světa". Tento scénář navrhoval, že nikoli bílkoviny, nýbrž molekuly RNA, co obsahovaly informaci pro bílkoviny, se zformovaly jako první.

Podle tohoto scénáře předloženého chemikem z Harvardu, Walterem Gilbertem, v roce 1986, založeného na objevu "ribozomů" Thomasem Cechem, se před miliardami let molekula RNA schopná samu sebe replikovat zformovala jaksi náhodou. Pak začala tato molekula RNA produkovat bílkoviny jsouce aktivována vnějšími vlivy. Proto se stalo nezbytným uložit tuto informaci ve druhé molekule a jaksi se vynořila molekula DNA, aby to zařídila.

Vytvořen tak jak je z řetězce nemožností v každé jednotlivé fázi, tento stěží uvěřitelný scénář, daleko od poskytnutí vysvětlení původu života, pouze zvětšil problém a nastolil mnoho nezodpověditelných otázek:

1. Jelikož je nemožné akceptovat nahodilou formaci dokonce jen jednoho z nukleotidů tvořících RNA, jak může být možné, aby tyto imaginární nukleotidy zformovaly RNA tím, že by se spojily do konkrétní sekvence? Evolucionista John Horgan uznává nemožnost náhodné formace RNA;

2. Dokonce i pokud předpokládáme, že se zformovala náhodou, jak by se mohla tato RNA, tvořená pouze řetězcem nukleotidů "rozhodnout" se replikovat a jakým druhem mechanismu by mohla provést tento proces sebereplikace? Kde našla nukleotidy, které použila při sebereplikaci? Dokonce i evoluční mikrobiologové Gerald Joyce a Leslie Orgel vyjadřují zoufalou povahu této situace ve své knize V RNA světě:

3. Dokonce i kdybychom předpokládali, že v prapůvodním světě byla replikující se RNA, nesčetné aminokyseliny každého druhu připravené k použití RNA byly k dispozici a že všecky tyto nemožnosti se jaksi odehrály, pořád situace nevede k vytvoření jediné bílkoviny. Neboť RNA obsahuje pouze informaci ohledně stavby bílkovin. Aminokyseliny, na druhou stranu, jsou surový materiál. Nicméně zde není žádný mechanismus pro produkci bílkovin. Myslet si, že existence RNA stačí pro výrobu bílkovin je nesmyslné jako čekat, že auto se smontuje jednoduše hozením plánu na hromadu součástek. Plán sám nemůže vyrobit auto bez továrny a dělníků, kteří součástky smontují podle instrukcí obsažených v plánu; stejným způsobem plán obsažený v RNA nemůže produkovat bílkoviny sám od sebe bez spolupráce dalších buněčných komponentů, kteří sledují instrukce obsažené v RNA.

Bílkoviny se vyrábějí v ribozómové továrně s pomocí mnoha enzymů a jako výsledek extrémně komplikovaných procesů uvnitř buňky. Ribozóm je složitá buněčná organela tvořená bílkovinami. Toto proto vede k dalšímu nesmyslnému předpokladu -že ribozómy také vznikly náhodou a ve stejné chvíli. Dokonce i držitel Nobelovy ceny Jacques Monod, který byl jedním z nejfanatičtějších obhájců evoluce-a ateismu-vysvětlil, že syntézu bílkovin nelze žádným způsobem považovat za závislou pouze na informaci v nukleových kyselinách:

Jak mohl řetězec RNA v prvotním světě učinit takové rozhodnutí a jaké metody mohl použít pro tvorbu bílkovin uděláním práce za 50 specializovaných částic? Evolucionisté nemají odpovědi na tyto otázky.

Dr. Leslie Orgel, jeden z kolegů Stanleyho Millera a Francise Cricka z Kalifornské univerzity v San Diegu, užil termín "scénář" pro možnost "původu života skrze svět RNA". Orgel popsal, jaký druh vlastností by musela tato RNA mít a jak nemožné by to bylo ve svém článku "Původ života" publikovaném v American Scientist v říjnu 1994:

Jak by mělo být nyní jasné, že očekávat tyto dva komplikované a extrémně zásadní procesy od molekuly jako je RNA je možné pouze z evolučního hlediska a s pomocí síly představivosti. Konkrétní vědecká fakta na druhou stranu, činí zřetelným, že hypotéza světa RNA, která je novým modelem navrženým pro šanci vzniku života, je rovnocenně nepřijatelnou bájí.

Vědecký spisovatel Brig Klyce v článku z roku 2001 vysvětluje, že evoluční vědci jsou v tomto předmětu velmi vytrvalí, avšak dosažené výsledky zatím ukázaly, že všechny tyto snahy byly marné:

Život Je Koncept Přesahující Pouhé Kupky Molekul

Zatím jsme prozkoumali jak nemožná je nahodilá tvorba života. Na chvíli tyto nemožnosti ignorujme. Předpokládejme, že molekula bílkoviny se zformovala v nejméně vhodném, nejméně kontrolovaném prostředí jako byly podmínky na prapůvodní Zemi. Zformování jedné bílkoviny by nestačilo, tato bílkovina by musela trpělivě čekat tisíce, možná miliony let v tomto neovládaném prostředí, aniž by utrpěla poškození, dokud by se vedle nezformovala jiná molekula náhodou za stejných podmínek. Musela by čekat, dokud by se miliony správných a zásadních bílkovin nevytvořily bok po boku ve stejném nastavení a všechny "náhodou". Ty, co se vytvořily dříve by musely být dost trpělivé, aby počkaly, aniž by byly zničeny navzdory ultrafialovým paprskům a drsným mechanickým vlivům, než se vedle nich zformují ostatní. Pak by tyto bílkoviny v dostatečném počtu, které všechny vznikly na stejném místě, by se musely spojit do smysluplných kombinací a vytvořit organely buňky. Žádný nepatřičný materiál, škodlivá molekula nebo bezcenný řetězec bílkovin by mezi ně neměl zasahovat. Pak dokonce i kdyby se tyto organely spojily extrémně harmonickým a vzájemně propojeným způsobem uvnitř plánu a řádu, musely by samy ze sebe vzít všechny nezbytné enzymy a pokrýt se membránou, která by musela být vyplněna zvláštní tekutinou tvořící pro ně ideální prostředí. Teď kdyby se všechny tyto "vysoce nepravděpodobné" události odehrály náhodou, obživla by tato molekulární kupa?

Odpověď zní, NE, protože výzkum odhalil, že pouhá kombinace všech materiálů zásadních pro život nestačí, aby život začal. Dokonce i kdyby byly všechny nezbytné bílkoviny pro život sebrány do zkumavky, tato snaha by nevyprodukovala živou buňku. Všechny pokusy k tomuto předmětu provedené se ukázaly jako neúspěšné. Všechna pozorování a pokusy značí, že život vzniká pouze ze života. Tvrzení, že život vznikl z neživých věcí, jinak řečeno "abiogeneze", je pohádka existující pouze ve snech evolucionistů a naprosto se rozchází s výsledky každého experimentu a pozorování.

Z tohoto pohledu musel i první život na Zemi vzniknout z jiného života. To je odrazem Božího epitetu "Hajj" (Vlastník života). Život může začít, pokračovat a končit dle jeho vůle. Pokud jde o evoluci, nejenže není schopná vysvětlit jak život začal, ale není schopná vysvětlit ani jak se zformovaly a spojily základní suroviny pro život.

Chandra Wickramasinghe popisuje tuto realitu, jíž čelil jako vědec, kterému bylo během života říkáno, že život se objevil jako následek shody náhod:

Thermodynamika Prokazuje Podvodnost Evoluce

Druhý termodynamický zákon, který je přijímán jako jeden z nejpodstatnějších fyzikálních zákonů, praví, že za normálních okolností všechny soustavy ponechané samy sobě mají tendenci se stávat neuspořádanými, rozptýlenými a zkaženými v přímé úměrnosti k uplynulému času. Všecko, ať živé nebo ne, se opotřebovává, kazí, rozkládá, rozpadá a je zničeno. Toto je absolutní konec, kterému budou všechny živé bytosti čelit tak či onak, a podle tohoto zákona je tento proces nevyhnutelný. Toto je cosi, co jsme všichni pozorovali. Například vezmete-li auto do pouště a necháte ho tam, sotva budete očekávat, že až se o několik let později vrátíte, najdete ho v lepším stavu. Naopak, uvidíte, že pneumatiky jsou prázdné, okna rozbitá, podvozek zrezavěl a motor přestal fungovat. Tentýž nevyhnutelný proces platí pro živé bytosti. Druhý termodynamický zákon je prostředkem, jímž je tento přirozený proces definován fyzikálními rovnicemi a výpočty. Tento slavný fyzikální zákon je také znám jako "zákon entropie". Ve fyzice je entropie prostředkem narušení systému. Entropie systému roste jako se pohybuje od seřízeného, organizovaného a plánovaného stavu směrem k neuspořádanějšímu, rozptýlenějšímu a neplánovanému. Čím větší nelad v systému, tím vyšší je entropie. Zákon entropie stanovuje, že celý vesmír nevyhnutelně směřuje k neuspořádanějšímu, neplánovanému a neorganizovanému stavu. Pravda druhého termodynamického zákona neboli zákona entropie byla experimentálně a teoreticky stanovena. Všichni přední vědci se shodují, že zákon entropie zůstane hlavním paradigmatem předvídatelné budoucnosti. Albert Einstein, největší fyzik naší doby, ho popsal jako "první zákon vší vědy". Sir Arthur Eddington o něm hovoří jako o "nejvyšším metafyzickém zákoně celého vesmíru".1 Evoluční teorie ignoruje tento fundamentální fyzikální zákon. Mechanismus navrhovaný evolucí druhému zákonu totálně odporuje. Teorie evoluce říká, že neuspořádané, rozptýlené a neživé atomy a molekuly se v průběhu času spontánně spojily a v konkrétním pořadí vytvořily extrémně složité molekuly jako jsou bílkoviny, DNA a RNA, načež postupně vznikly živé druhy s dokonce ještě komplikovanějšími strukturami. Podle evoluční teorie tento údajný proces -který rodí lépe plánovanou, uspořádanější, složitější a lépe organizovanou strukturu v každém dalším stádiu-se sám vytvořil za přirozených podmínek. Zákon entropie objasňuje, že tento takzvaný přirozený proces zcela odporuje fyzikálním zákonům. Evoluční vědci jsou si tohoto faktu také vědomi. J.H. Rush prohlašuje: V komplexním průběhu evoluce život vykazuje pozoruhodný kontrast k tendenci vyjádřené ve Druhém termodynamickém zákoně. 2 Evoluční spisovatel Roger Lewin vyjadřuje termodynamickou slepou uličku evoluce v článku v Science: Jeden problém, kterému biologové čelí je zjevný rozpor mezi evolucí a druhým termodynamickým zákonem. Systémy by se měly postupem času rozkládat, dávat méně, nikoli více, řádu.3 Jiný obhájce teorie evoluce, George Stravropoulos, stanovuje termodynamickou nemožnost spontánní tvorby života a nemožnost vysvětlit existenci složitých mechanismů života přírodními zákony v proslulém evolučním žurnálu American Scientist: Jenže, za přirozených podmínek se žádná komplexní organická molekula nemůže vytvořit spontánně, naopak bude se spíše rozpadat, v souladu s druhým zákonem. Vskutku, čím složitější je, tím nestabilnější bude a tím jistější, dříve či později, bude její dezintegrace. Fotosyntéza a všecky živé procesy a dokonce život sám, nemůže být ještě pochopen v pojmech termodynamiky nebo jiné exaktní vědy, navzdory užívání zmateného nebo svévolně matoucího jazyka.4 Jak jsme viděli, druhý termodynamický zákon tvoří nepřekonatelnou překážku pro scénář evoluce, ve smyslu jak vědy tak logiky. Neschopni poskytnout vědecké a souvislé vysvětlení, to mohou evolucionisté činit jen ve vlastní fantazii. Třeba proslulý evolucionista Jeremy Rifkin uvádí svoji víru, že evoluce překonává tento fyzikální zákon "magickou mocí": Zákon entropie praví, že evoluce rozhází celkovou dostupnou energii pro život na této planetě. Náš koncept evoluce je přesně opačný. Věříme, že evoluce jaksi magicky tvoří větší celkovou hodnotu a řád na zemi.5 Tato slova dobře značí, že evoluce je dogmatická víra spíše než vědecká teze. Mýtus O "Otevřeném Systému" Někteří navrhovatelé evoluce se odvolali na argument, že druhý termodynamický zákon platí pouze pro "uzavřené systémy", a že "otevřené systémy" jsou mimo dosah tohoto zákona. "Otevřený systém" je termodynamický systém, kde energie a hmota plynou dovnitř a ven. Evolucionisté mají za to, že svět je otevřený systém: že je neustále vystaven energii plynoucí ze slunce, že zákon entropie neplatí pro svět jako celek a že uspořádané složité živé bytosti mohou vznikat z neuspořádaných, jednoduchých a neživých struktur. Avšak je zde zjevné překroucení. Fakt, že systém má přívod energie z něho nedělá organizovaný systém. Specifické mechanismy jsou potřebné, aby učinily energii funkční. Třeba auto potřebuje motor, převodovku a spojené kontrolní mechanismy ke konverzi energie v benzínu na práci. Bez takového systému konverze energie nebude auto schopno využít energii uloženou v benzínu. Totéž platí pro případ života samotného. Je pravda, že život bere energii ze slunce. Avšak sluneční energie může být přeměněna na chemickou energii jen neuvěřitelně složitými systémy energetické přeměny v živých věcech (jako fotosyntéza u rostlin a trávící soustava živočichů a lidí). Žádná živá bytost nemůže žít bez takových soustav energetické přeměny. Bez nich je slunce jen zdrojem destruktivní energie, která pálí, vysouší nebo taví. Jak vidno, termodynamický systém bez nějakého druhu mechanismu energetické přeměny není prospěšný evoluci, ať je otevřená nebo uzavřená. Nikdo netvrdí, že takový složitý a vědomý mechanismus mohl v přírodě existovat za podmínek prapůvodní země. Věru, skutečný problém, před kterým evolucionisté stojí, je otázka, jak složité mechanismy energetické přeměny jako je fotosyntéza u rostlin, kterou neumí duplikovat dokonce ani moderní technologie, mohly vzniknout samy od sebe. Přítok sluneční energie na svět by nebyl schopen sám od sebe přinést řád. Navíc bez ohledu na to, jak vysoko může vystoupit teplota, aminokyseliny odolávají tvoření vazeb v uspořádaných sekvencích. Energie sama o sobě je neschopná udělat z aminokyselin mnohem složitější molekuly bílkovin nebo udělat z bílkovin mnohem složitější a organizované struktury jako buněčné organely. Skutečným a zásadním zdrojem této organizovanosti na všech úrovních je bezvadné stvoření. Mýtus "Sebeorganizace Hmoty" Dosti si vědomi, že druhý termodynamický zákon činí evoluci nemožnou, někteří evoluční vědci učinili spekulativní pokusy vyřešit kvadraturu kruhu, aby byli schopni tvrdit, že evoluce je možná. Jako obvykle i tato námaha ukazuje, že teorie evoluce čelí slepé uličce, z níž není úniku. Jedna osoba vynikající svou snahou snoubit termodynamiku a evoluci je belgický vědec Ilya Prigogine. Začínající od teorie chaosu, Prigogine navrhl množství hypotéz, v nichž se řád vyvíjí z chaosu (neuspořádanosti). Argumentoval, že některé otevřené systémy mohou vyobrazovat pokles v entropii díky přítoku vnější energie a výchozí "uspořádání" je důkazem, že "hmota se sama organizuje." Od té doby byl koncept "sebeorganizace hmoty" dosti populární mezi evolucionisty a materialisty. Jednají jako kdyby nalezli materialistický původ složitosti života a materialistické řešení problému původu života. Jenže bližší pohled odhaluje, že tento argument je zcela abstraktní a ve skutečnosti jen zbožné přání. Navíc zahrnuje velmi naivní lež. Lež spočívá ve svévolné záměně dvou odlišných konceptů, "seřazený" a "uspořádaný." 6 Lze to vyjasnit na příkladu. Představte si úplně plochou pláž na břehu moře. Když silná vlna zasáhne břeh, hromady písku, velké a malé, vytvoří hrbolky na povrchu písku. Toto je proces "seřazení": Mořský břeh je otevřený systém a přítok energie (vlna) který tam vstupuje může vytvořit jednoduché vzorce v písku, které vypadají naprosto pravidelně. Z termodynamického pohledu to může nastolit řád tam, kde dřív žádný nebyl. Jenže je nutno vysvětlit, že stejné vlny nedokáží postavit na pláži hrad. Pokud tam uvidíme hrad, nebudeme pochybovat, že ho někdo postavil, protože hrad je "uspořádaný" systém. Jinými slovy má jasný návrh a informaci. Každá jeho část byla vytvořena vědomou entitou plánovaným způsobem. Rozdíl mezi hradem a pískem je, že první je uspořádaná složitost, kdežto druhý vykazuje pouze řád přivedený jednoduchým opakováním. Řád vyvolaný opakováním je jako kdyby objekt (jinými slovy přítok energie do systému) padal na písmeno "a" na psacím stroji, píšící "aaaaaaaaaaaaaaaa" stokrát. Leč struna "áček" v řádu opakovaném tímto způsobem neobsahuje žádnou informaci a žádnou složitost. Za účelem napsat složitý řetěz písmen skutečně obsahující informaci (jinak řečeno smysluplnou sekvenci, odstavec nebo knihu), je zásadní přítomnost inteligence. Totéž se vztahuje na vítr foukající do zaprášené místnosti. Když dovnitř fouká vítr, prach, který ležel v husté vrstvě se může shromáždit v jednom rohu místnosti. Toto je také uspořádanější situace než jaká existovala dříve, v termodynamickém smyslu, ale jednotlivá smítka prachu nemohou vytvořit na podlaze něčí portrét organizovaným způsobem. Toto znamená, že složité, uspořádané systémy nikdy nemohou vzniknout jako výsledek přírodních procesů. Ačkoli se jednoduchý příklad řádu může čas od času objevit, toto má své hranice. Ale evolucionisté poukazují na tuto sebeorganizaci, která se objevuje přírodními procesy jako nejdůležitější důkaz pro evoluci, zobrazující takové příklady "samoorganizace". Následkem této záměny konceptů navrhují, že živé systémy si mohou vyvinout svůj vlastní soulad z jevů v přírodě a chemických reakcí. Metody a studie používané Prigoginem a jeho přívrženci, které jsme zvažovali výše, jsou založeny na této klamné logice. Američtí vědci Charles B. Thaxton, Walter L. Bradley a Roger L. Olsen, ve své knize Záhady původu života, vysvětlují tento fakt takto: ... V každém případě jsou nahodilé pohyby molekul v kapalině spontánně nahrazeny vysoce organizovaným chováním. Prigogine, Eigen, a další navrhovali, že podobný druh sebeorganizace může být standardní v organické chemii a může potenciálně vysvětlovat vysoce složité makromolekuly zásadní pro živé systémy. Ale takové analogie mají skoupou důležitost k otázce původu života. Hlavní příčinou je, že nedovedli rozlišit mezi řádem a složitostí... Pravidelnost nebo řád nemůže sloužit, aby uskladnil velké množství informace vyžadované živými systémy. Vysoce nepravidelné, avšak specifické struktury jsou vyžadovány spíše než struktury seřazené. Toto je vážný nedostatek poskytnuté analogie. Neexistuje zjevné spojení mezi druhem spontánního řazení, které se objevuje z proudu energie skrze systémy a prací vyžadovanou k budování aperiodické informace -působivých makromolekul jako jsou DNA a bílkovina.7 Vlastně Prigogine sám akceptoval, že teorie, které vyprodukoval pro molekulární úroveň neplatí pro živé soustavy-třeba živou buňku: Problém biologického řádu zahrnuje přechod od molekulární aktivity k supermolekulárnímu řádu buněk. Tento problém je daleko od svého řešení.8 Tak proč evolucionisté dál věří ve scénáře jako "samoorganizace hmoty", které nemají vědecké opodstatnění? Proč jsou tak odhodláni odmítat inteligenci a plánování, které lze tak jasně vidět u živých systémů? Odpovědí jest, že mají dogmatickou víru v materialismus a věří, že hmota má jakousi záhadnou moc tvořit život. Profesor chemie z univerzity New York a odborník na DNA Robert Shapiro vysvětluje víru evolucionistů v "sebeorganizaci hmoty" a materialistické dogma ležící v jejím centru: Další evoluční princip je proto potřebný, aby nás vzal přes propast od směsí jednoduchých chenikálií k prvnímu účinnému replikátorovi. Tento princip nebyl dosud podrobně popsán ani demonstrován, ale je očekáván, a dostává jména jako chemická evoluce nebo sebeorganizace hmoty. Existence principu se bere za samozřejmou ve filosofii dialektického materialismu, jak byl aplikován na původ života Alexandrem Oparinem.9 Všechny tyto situace jasně demonstrují, že evoluce je dogma, které odporuje empirické vědě a že původ živých bytostí lze vysvětlit pouze zásahem nadpřirozené moci. Tato nadpřirozená moc je stvoření Boha, Který stvořil celý vesmír z ničeho. Věda dokázala, že evoluce je pořád nemožná co se týče termodynamiky a existence života nemá jiné vysvětlení nežli stvoření.

1. Jeremy Rifkin, Entropie: Nový pohled na svět, New York, Viking Press, 1980, str.6 2. J. H. Rush, Úsvit života, New York, Signet, 1962, str. 35 3. Roger Lewin, "Dolů mířící spirála větší rozmanitosti", Science, sv. 217, 24.9.1982, str. 1239 4. George P. Stravropoulos, "Hranice a omezení vědy", American Scientist, sv. 65, listopad-prosinec 1977, str.674 5. Jeremy Rifkin, Entropie: Nový pohled na svět, str.55 6. Pro další info, viz: Stephen C. Meyer, "Původ života a smrt materialismu", The Intercollegiate Review, 32, č. 2, Spring 1996 7. Charles B. Thaxton, Walter L. Bradley & Roger L. Olsen, Záhady původu života: Přehodocení současných teorií, 4. edice, Dallas, 1992. KAPITOLA 9, str. 134 8. Ilya Prigogine, Isabelle Stengers, Řád z chaosu, New York, Bantam Books, 1984, str. 175 9. Robert Shapiro, Původy: Skeptikův průvodce stvořením života na Zemi, Summit Books, New York: 1986, str. 207