Rasad a Taufiq

Rašad a Taufiq byli přátelé. Rašadova babička žila ve stejné čtvrti jako Taufiqova rodina. Jelikož Rašad zůstával se svou babičkou o pololetních a letních prázdninách každý rok, mohli trávit celý tento čas spolu.

První pololetí skončilo. Všichni dostali svá vysvědčení a Taufiq s kamarády si počali užívat prázdnin. Jenže počasí bylo příliš studené a tak si první dny prázdnin nehráli mnoho venku. Sice se občas dostali ven, ale viděli své kamarády a hráli hry vždycky jen na chvíli. Někdy se setkali doma u jednoho z kamarádů, povídali si a jedli cukroví a koláče, co jim jeho matka připravila.

Ale ačkoli tak už uplynul týden, Taufiq nespatřil Rašada. Ptal se druhých kamarádů, zda ho neviděli. Všichni mu řekli, že Rašada od počátku školních prázdnin také neviděli. Taufiq si myslel, že asi nešel ven, když bylo ošklivé počasí, přestože věděl, že jindy by si hrál venku i kdyby sněžilo, protože Rašad si ve sněhu hrál moc rád. Rozhodl se, že mu zavolá.

Jakmile se dostal domů, šel rovnou k telefonu a zavolal do domu Rašadovy babičky. Babička to zvedla a ihned poznala Taufiqův hlas.

"Neviděl jsem Rašada co skončila škola," vysvětloval Taufiq. "Měl jsem obavy. Napadlo mne, že se u vás zítra stavím, ale rozhodl jsem se nejprve zatelefonovat."

Rašadova babička mu vysvětlila, že Rašad tentokrát na prázdniny nepřijel, protože je nemocný. Měl těžkou chřipku a celé prázdniny musel zůstat v posteli a odpočívat. "Dám ti jeho telefonní číslo," řekla mu. "Bude moc rád, když o tobě uslyší."

Taufiq si zapsal číslo a ještě tu minutu volal Rašadovi.

Vzala to Rašadova matka. Řekla, "Rašade, volá tvůj kamarád Taufiq," a předala sluchátko Rašadovi, který ležel ve svém pokoji.

Rašad si vzal telefon a řekl Taufiqovi: "To jsem rád, že jsi zavolal. Je hezké slyšet tvůj hlas."

Taufiq sdělil Rašadovi, že si dělal starosti, protože ho o prázdninách neviděl a potom, co několik dní čekal, zavolal jeho babičku a bylo mu moc líto, když se dozvěděl, že je nemocný.

Rašad vysvětlil, že na počátku prázdnin chytil hroznou chřipku a že musel zůstat doma, protože mu doktor zakázal chodit ven, nařídil mu odpočívat a nedovolil chodit ven, dokud se mu úplně neuleví, takže proto tráví prázdniny doma.

"Brzy se uzdrav," řekl mu Taufiq. "Je mi tě moc líto. Doufám, že se ti rychle uleví." Sdělil mu, že všichni kamarádi ze sousedství si o něho také dělali starosti. Jelikož se však bál, aby Rašada neunavil, nechtěl po telefonu mluvit moc dlouho.

Rašad pravil: "Jsem tak rád, že jsi zavolal. Pozdravuj všechny kamarády a nezapomeň zase zavolat."

Taufiq mu znovu popřál brzké uzdravení a zavěsil. Byl velice nešťastný, že kamarád je nemocný a musí trávit prázdniny takovým způsobem.

Když si matka všimla, jak je zarmoucený, ptala se ho, co se děje. Taufiq jí pověděl o problému svého kamaráda. "Kdo ví, jak se musí nudit, když tráví prázdniny takovým způsobem. Zajímalo by mě, co jiného bych pro něj mohl udělat," řekl.

Matka chvilku uvažovala: "Nebydlí daleko. Můžeš ho jet navštívit. Rašadova matka je moje stará přítelkyně a dlouho jsme se neviděly. Mohu se s ní zároveň setkat."

"To by bylo skvělé, mami. Kdy pojedeme?" zvolal radostně Taufiq.

"Zavolej Rašadovi a zeptej se ho, kdy by byl vhodný čas," řekla mu matka.

Druhý den brzy ráno volal Taufiq Rašadovi. Pověděl mu, že ho chce s matkou navštívit a zeptal se, kdy by se jim to hodilo.

Rašad byl velice šťastný a řekl, že i jeho matku to potěší. Řekl, že je budou čekat zítra.

Taufiq s matkou vyrazili druhý den brzy zrána. Po několika hodinové cestě dorazili do Rašadova domu. Rašadova matka je vřele přivítala. "Měla jsem velkou radost, když jsem uslyšela, že přijedete," pravila. "Je to od vás moc hezké, že jste přijeli celou tu cestu."

Společně šli k Rašadovi do pokoje. Šťastně je přivítal ze své postele. Potom, co se ho vyptali, jak se cítí a chvilku si povídali, matky nechaly chlapce o samotě.

Pak cosi upoutalo Taufiqovu pozornost. Navzdory tomu, že musel zůstat v posteli a proležet celé prázdniny, byl Rašad velice veselý. Nevypadalo to, že ho trápí jeho stav.

"Myslel jsem, že tě najdu, jak se nudíš a jsi nešťastný," řekl. "Kdybych já měl trávit prázdniny takto, tak bych byl opravdu smutný, ale vidím, že ty jsi dost spokojený. Nevypadáš, že by tě to otravovalo."

"Máš pravdu," souhlasil Rašad. "První den jsem si myslel přesně toto a byl jsem velice nešťastný. Byl jsem tak smutný, že jsem se chvílemi neubránil pláči. Můj bratranec Ali, který za mnou přišel na návštěvu, byl zarmoucen, když mne viděl v takovém stavu. Navštívil mne znovu o několik dní později, kdy jsem na tom byl o trochu lépe. Měl s sebou knihu. Řekl mi, že ji ještě nedočetl, a že by ji mi jinak dal, ale že mi chce přečíst část, kterou přečetl."

"Když jsem mu řekl, že to rád uslyším, předčítal mi to. Kniha vysvětlovala, že Alláh vytvořil všechno za určitým účelem a že i ve věcech, které na první pohled vypadají špatně, je dobro. Říkalo se v ní, že lidé, kteří věří v Alláha a důvěřují Mu, by měli jednat s vědomím, že ve všem je rozhodně nějaké požehnání."

"Bylo tam hodně takových příkladů. Jeden se týkal toho být nemocný. To, co se tam psalo, mne velice ovlivnilo. Jak se v knize pravilo, i ta nejprostší nemoc, třeba chřipka, ukazuje, jak bezmocní lidé ve skutečnosti jsou. Chřipku působí nepatrný vir, který není viditelný pouhým okem. Ale tento maličký virus oloupí člověka o sílu a přinutí ho ulehnout do postele. Dostane ho do stavu, kdy nemůže chodit nebo dokonce ani mluvit. Člověk nemůže dělat nic jiného, než ležet a čekat, až se mu uleví."

"To je pravda," souhlasil Taufiq. "Tak se to děje, můžeš je brát léky a čekat, až se uzdravíš."

Rašad pokračoval:

"Když onemocníme, uvědomíme si, jak velké požehnání je zdraví. Když je člověk v dobré kondici a může chodit, běhat a hrát si bez potíží, měl by uvažovat o nemoci a být vděčný Alláhu. Kdykoli ráno vstaneš schopen chodit, běhat a dělat, cokoli se ti zlíbí bez cizí pomoci, to je velký dar od Alláha. Jak se říkalo v knize, stvořením nemoci Alláh přiměje lidi o tom přemýšlet a všímat si toho."

"Ano, to co říkáš, je dost pravdivé," přikývl Taufiq.

Rašad pokračoval se svým vysvětlením: "Jakmile jsem začal uvažovat takto, už jsem nebyl dál nešťastný. Jsem rád, protože se mi pomalu ulevuje. Budu úplně v pořádku, až začne škola. Potom budu mít ještě větší radost, že je mi dobře a jsem schopen běhat a hrát si."

Vtom vstoupila do pokoje Taufiqova matka a řekla mu, že je čas jít.

"Chci si tu knihu také přečíst. Pošleš mi ji, až skončíš?" zeptal se Taufiq.

"Jistěže," řekl Rašad. "Pošlu ti ji hned, jak ji dočtu."

Cestou domů si Taufiq znovu promýšlel to, co říkal Rašad. Byl moc rád, že ho viděl spokojeného a vyslechl, co mu Rašad povídal. Pomyslel si, "Být zdravý je opravdu velké požehnání a až budu doma, povím o tom všem kamarádům."