Aiša a Dikobraz

Když byla Aiša na pikniku s rodiči, odtrhla se od nich a vydala se na krátkou procházku. Líbila se jí zelená oblast, kde se dlouho procházela. Přitom si povšimla míče pokrytého ostrými ostny. "Bude lepší, když na to nešlápnu, nebo mě ty ostny poraní," pomyslela si. Pak, k jejímu úžasu se míč pomalu rozvinul a promluvil:

"Máš pravdu Aišo," řeklo to. "Já jsem dikobraz a mohl bych tě svými bodlinami poranit i nechtěně."

"Tohleto je dikobraz!" vykřikla Aiša šťastně. "Proč je tvoje tělo pokryto takovými špicemi?"

"Alláh mi dal tyto hroty, abych se ochránil před nepřáteli," vysvětlil dikobraz. "Když jsem v nebezpečí, stočím se do klubíčka a špice mne chrání."

"Vím, že některá zvířata spí v zimě. a co ty?" zeptala se nového kamaráda.

Dikobraz přikývl. "Nemůžu říct, že bych měl nějak moc rád zimu. Jakmile zimní teplota klesne pod 55 stupňů Fahrenheita (13 stupňů Celsia) jdu spát. Všemohoucí Alláh mne nechá spát celou zimu a probudí mě na jaro. Mne by samotného nenapadlo, že zimní podmínky budou tak obtížné, že pro mne bude lepší chvíli spát, abych zůstal naživu. Korán praví toto: 'A patří k Jeho znamením, že za noci spíte a za dne o část z Jeho přízně usilujete. I v tom je věru znamení pro lid slyšící.' (Súra ar-Rum: 23)"

"Vidíš," pokračoval, "tak jako všem živým bytostem, i nám Alláh oznamuje, kdy je nejlepší čas vyhledávat jídlo."

Aiša chviličku přemítala: "Viděla jsem v dokumentárním filmu, jak nebojácně bojuješ s obrovským lvem. Jakto, že se lvů nebojíš?"

Přítel dikobraz odpověděl: "Poněvadž kvůli hrotům na svém těle, které mi Alláh věnoval jako požehnání, se mohu beze strachu postavit i těm nejnebezpečnějším nepřátelům. Když lev zaútočí, nejprve rychle utíkám. Naráz se zastavím na vhodném místě, zvednu trochu zadní část těla a namířím na něho špice. Pokud se mne lev pokusí vzít do zubů, moje ostny se zaboří do jeho tlamy a do tváří a způsobí otevřené rány, které se nehojí."

"Nakonec nastane moment, kdy lev nebude moci nic pozřít a potom zahyne. Ovšem toto je výsledkem inteligence a techniky boje, jakou mi dal náš Všemohoucí Alláh. To On mne stvořil a dal mi ty nejlepší vlastnosti, abych přežil."

"Máš pravdu bratře dikobrazi," souhlasila Aiša, jak si pozorněji prohlížela špice na jeho těle.

"Kdykoli se podívám na zvířata a rozmanitost, kterou Alláh stvořil, pomáhá mi to spatřit Jeho velikost a zázraky Jeho stvoření. Děkuji za příjemný rozhovor," pravila, jak se obracela, aby se připojila zpět k rodině, než se začnou divit, kam odešla.

"Sbohem kamarádko," volal dikobraz.