Východní Turkestán: Křižovatka Civilizací

Během 2200 let turkestánská historie hostila některé z nejdůležitějších civilizací světa. Oblast je rozsáhlým teritoriem sahajícím od Kaspického moře a jižní části Uralského pohoří na západě Sibiře na severu, Íránu, Afgánistánu a Tibetu na jihu po Čínu a Mongolsko na východě.

Dnes je část Turkestánu zahrnující Kazachstán, Kirgizstán, Tádžikistán, Uzbekistán a Turkmenistán známá jako Západní Turkestán, a oblast, která je za uplynulá dvě století pod čínskou nadvládou se nazývá Východní Turkestán. Geografický a strategický význam Turkestánu je zjevný z velkého zájmu vykazovaného v oblasti Ruskem a Čínou, dvěma regionálními velmocemi. Rusko i Čína hráli významnou roli v dějinách Turkestánu, což je důvod, proč je dnes rozdělen na dvě poloviny.

Lidé, veru jsme vás stvorili z muze a zeny a ucinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemne poznali. Avsak nejvznesenejsí z vás pred Bohem je ten, kdo je nejbohabojnejsí - a Buh je vsevedoucí a dobre zpravený. Korán 49:13

Za odepřením obou zemí vzdát se oblasti a udržet ji za každou cenu, je její stategická poloha a bohaté podzemní zdroje. Pro Rusko turecké státy na Západě a pro Čínu Východní Turkestán jsou důležitými zdroji surovin.

Po bolševické revoluci Rusko ustanovilo mocný kontrolní mechanismus v Západním Turkestánu, kde byly založeny státy různých tureckých kmenů. Této oblasti bylo dáno jméno "Sovětská střední Asie," namísto názvu Turkestán, pod kterým byla země známa po stovky let. Záměrem bylo zatočit se sdíleným národním povědomím Turků. Nejdůležitějším prvkem ruské politiky v oblasti bylo zcela eliminovat islám. Během tohoto období bylo uvaleno množství sankcí za účelem zničit tureckou národní kulturu: mešity a místa poskytující náboženské instrukce byla uzavřena a náboženství bylo zcela vytlačeno ze společenského života. Krymští Turci byli shromážděni a vyhoštěni na Sibiř během jediné noci a Rusové byli přivedeni, aby obsadili jejich domovy a zemi. Navíc byly vyvolávány umělé etnické konflikty mezi národy Střední Asie. Jinými prostředky sovětského režimu namířenými k asimilaci Turků byl rozvoj druhého jazyka podél mateřského jazyka muslimů na Kavkaze a ve Střední Asii. Proto zmiňované komunity nyní preferují v komunikaci ruštinu před turečtinou.

Východní Turkestán poznal stejný útlak jako Západní Turkestán, ale dokonce v ještě divočejší podobě. V polovině 18.století Východní Turkestán napadli Číňané. Politické změny, ke kterým došlo v oblasti (a ve světě jako celku) bránily touze lidí z Východního Turkestánu po nezávislosti, aby se stala skutečností. Čína – zem s celkovou rozlohou 10 milionů kilometrů čtverečních – se pokusila vyhladit lidi z Východního Turkestánu (také obrovský národ na ploše 2 milionů kilometrů čtverečních) svou politikou útlaku a izolace.

Tak jako Rusové na západě i Číňané změnili jméno regionu. Novým použitým pojmenováním je "Ujgurský autonomní region Sinkiang." Pak začali zavádět stejný druh politiky použitý jinými imperialistickými národy. Bezcitná válka byla vedena proti víře, zvykům a náboženským praktikám místního lidu. Etnická diskriminace se stala hojnou, požadavky na nezávislost byly zuřivě potlačeny, bezbranní lidé byli vyháněni ze své země a čínští usedlíci přivedeni, aby je nahradili. Brutalita známá jako "čínské mučení" a krutost se brzy staly skutečností.

Dříve, než se budeme zabývat podrobnostmi útisku (kterého si většina lidí není vůbec vědoma), podíváme se na historické, strategické a geopolitické postavení Východního Turkestánu.

Východní Turkestán: Kolébka turecko-islámské civilizace

Dějiny zemí Turkestánu se vrací zpět do třetího století před Kristem (do doby Goturků a Hunů). Oblast byla tureckým domovem od počátku historie, a islámským teritoriem po tisíc let. Přestože nikdy nebyl založen žádný stát ani chanát, který by nesl jméno Turkestán, zmíněná oblast, tvořící velkou část Střední Asie, byla takto vždycky nazývána, jelikož byla oblastí tureckého osídlení od starobylých dob. Badatelé popisují konkrétně Východní Turkestán jako jedno z prvních center civilizace, kde se, kvůli jeho geostrategické pozici, prolínaly západní a východní kultury.

From 751 to 1216 A.D., East Turkestan was an autonomous region allied to the Turkish Hun Khanate, and enjoyed complete independence. The above map shows the routes taken by the Huns during their migrations to the south, west, and to Europe.

The Gokturks were the first people to use the name Turks, and they spread out over a wide area, from the China Sea to the Black Sea. Turks still live in large numbers within the former boundaries of the empire, which also includes East Turkestan.

Tyto země, které byly domovem velikých říší v průběhu historie se staly neoddělitelnou částí islámského světa poté, co se Turkové obrátili na islám během vlády kalifa Abd al-Malika Marwana (p.v.646/647-z.705). Roky mezi 751-1216 n.l., konkrétně potom, co Satuk Bughra Chan (---/z.955-6) přijal islám, jsou známé jako Zlatý věk Východního Turkestánu. Během těchto období studenti z celého světa přicházeli, aby studovali v proslulých náboženských školách a vzdělávacích institucích Turkestánu. Byli zde vzděláváni státníci a vědci, kteří dávali tvar světu. Turci, kteří migrovali z oblasti do všech světových stran s sebou nesli islám do mnoha rozličných zemí.

Prominentní islámstí ucenci jako Ibn Sina (Avicenna, nahore), Mahmud al-Kasgari (vedle) a Farabi (velký obrázek) byli pouze nekterými významnými postavami, které vysly z Východního Turkestánu.

Qarakhan,Ghazna, Kawarizmí-Šah, Seldžuq a Saidské kmeny, které se zrodily v Turkestánu založily státy pod vlajkou islámu a poskytovaly výjimečné příklady turecko-islámské kultury, činíce tak velkou službu lidskému druhu. Proslulí státníci jako Satuk Bughra Chan (---/z.955-956), Seldžuq Bej (---/z.1007), Mahmud Ghaznavi (n.998-z.1030), Malik Šah (n.1055-z.1092), Timur (n.1336-z.1405), a Babur Šah (n.1483-z.1530) patřili mezi veliké osobnosti, které se vynořily z těchto zemí. Imám Bukhari, Imám Tirmizi, Ibn Sina (Avicenna), Abu Nasr al-Farabi (Avennasar), Naršaki, Zamachšari a Marginani, kteří obohatili knihovny islámu svými díly, patřili mezi veliké myslitele, kteří dláždili cestu světovým vědcům. Navíc i Machmud al-Kašgari, autor Diwan Lughat at-Turk, Jusuf Chass Chadžib, autor Kutadgu Bilig, a Ahmad Juknaki, pisatel velkolepé Atabet'ul Haqajiq , taktéž žili v Turkestánu, kolébce turecko-islámské civilizace. Takoví učenci, z nichž jsme uvedli pouze pár, jsou dostateční k ukázání významu Východního Turkestánu pro turecký a islámský svět.

Díla jako Kutadgu Bilig a Atabet'ul Haqajiq jsou významné pro svetové dejiny stejne jako pro turecko-islámský svet.

Východní Turkestán Není Součástí Číny

Jedním z tvrzeních učiněných Čínou za účelem zahalit porušování lidských práv a represe ve Východním Turkestánu je, že "tato oblast tvoří součást čínského teritoria" pročež je nutno události ve Východním Turkestánu "považovat za vnitrostátní čínské záležitosti". Jenže historické zdroje vyvracejí toto tvrzení. Prvním a nejvýznamějším je Velká čínská zeď, postavená proto, aby se Číňané chránili před útoky cizích národů. Toto bylo poprvé, kdy Čína utvořila oficiální hranici mezi sebou a lidmi žijícími v jejím sousedství. Východní Turkestán je za hranicí.(5) Navíc četné zdroje popisují Nefritovou bránu (zvanou tak kvůli množství nefritů, které se zde nacházejí), jako nejzápadnější hranici Číny. Jeden z těchto zdrojů popisujících bránu jako vstup do Východního Turkestánu je ve skutečnosti čínskou knihou, je to Nový čínský atlas, publikovaný v Šanghaji v roce 1939.(6)

Bez ohledu na to, jak moc rezim komunistické Cíny tvrdí, ze Východní Turkestán tvorí soucást jejich vlastního území, skutecnost, ze lezí za Velkou cínskou zdí, která je akceptována jako prirozená hranice zeme, je pouze jedním z faktoru, jenz podkopávají toto tvrzení.

Oblast mezi Velkou čínskou zdí a Kaspickým mořem, Sibiří a Íránem, a hranicemi Afgánistánu, Pákistánu, Kašmíru a Tibetu není známa jako Turkestán jen v raných islámských záznamech, ale také v íránských a indických. Toto je také přijímáno mnohými západními dějepisci. Nikita Bichurin, jeden z raně známých turkologů podporuje historickou pravdu těmito slovy: "Mezi Kaspickým mořem a pohořím Koh-i Nur žije národ. Mluví turecky a věří v islám. Představují se jako Turci a popisují svou zemi jako Turkestán."(7)

V dejinách Hedvábná stezka procházející Východním Turkestánem hrála významnou roli v cínské ekonomice. Za dnesním cínským práním udrzet si nadvládu nad Východním Turkestánem lezí strategický význam oblasti.

To, že těmto zemím bylo dáno jméno "Xinjiang " nebo "Sinkiang" (což znamená "nové hranice") po jejich okupaci Čínou, nezmění historickou skutečnost.

Jeden faktor, který zcela podkopává tvrzení, ze Východní Turkestán patrí k Cíne, je, ze jazyk, nábozenství, obyceje, zpusob zivota a kultura ujgurských Turku se naprosto odlisuje od tech cínských.

Přibližně 2000 let, mezi 206 př.n.l. a 1759 n.l. si Východní Turkestán udržel svou nezávislost. Během tohoto období, kdy byla spojená s tureckými Huny a Gokturkskými chanáty, ležela místní správa zcela v rukou lidí z Východního Turkestánu. Mezi lety 751 a 1216 byl naprosto nezávislý. V průběhu těchto období Čína periodicky napadala Východní Turkestán za účelem vyhrát kontrolu na Hedvábnou stezkou. Jenže všechny tyto okupace měly krátký život a Čína nikdy neovládla Východní Turkestán v pravém smyslu slova. Během 2200 leté historie Východního Turkestánu, započítáme-li okupaci, která začala v roce 1934 a dosud pokračuje) pouze něco málo přes 570 let strávil pod čínskou okupací.(8)

Existují také zeměpisná fakta, která vyvracejí tvrzení, že Východní Turkestán je součástí Číny. Vzhled obyvatelstva Východního Turkestánu (jejich jazyk, náboženství, etnický původ, plus jejich národní a duchovní dědiství) to vše zjevuje obraz totálně nezávislý na Číně. Panku, veliký dějepisec dynastie Han (206 př.n.l--220 n.l.), vyjadřuje tuto skutečnost:

Co se týče oblečení, kroje, jídla a jazyka, barbaři (Ujgurové) jsou zcela odlišní od Říše středu… Hory, doliny a veliká poušť je od nás oddělují.(9)

Tento rozdíl se během historie uchoval. Nikdy se neodehrála žádná asimilace, dokonce ani v obdobích čínské okupace. Dnes je 54 procent z populace Východního Turkestánu odhadované na 17 milionů muslimů, z toho 47 procent Ujgurů a 7 procent Kazachů. (Tento údaj je ze statistik vydaných Čínou v roce 1997 a není přijímán jako spolehlivý mezinárodními organizacemi kvůli předpojatému postoji Číny k tomuto tématu). Ujgurové, kteří tvoří větší část muslimské populace, nenesou žádnou etnickou, náboženskou nebo jazykovou podobnost s Číňany. Ujgurskou abecedu tvoří arabské písmo, všichni věří v islám a žijí podle tureckých zvyklostí déle než 1000 let.

Why is China so determined to maintain its position on East Turkestan in the face of all the facts? This should be discussed before turning to the long years of Chinese oppression.

Všechna tato historická, geografická a sociologická fakta vyjasňují, že Východní Turkestán není součástí Číny, ale naopak odděleným regionem, který se Čína snaží asimilovat. Dokonce i za nejdrsnějších a nejobtížnějších podmínek lidé z Východního Turkestánu nikdy nepřijali čínskou nadvládu a často usilovali o získání své nezávislosti, což mnohdy vyústilo v ozbrojený konflikt. Kupříkladu, když Východní Turkestán padl pod nadvládu Mančuů v letech 1759 a 1862, muslimští lidé povstali a rebelovali proti Číňanům více než 40 krát.

Proč je Čína tak rozhodnutá udržet si své vlastnictví Východního Turkestánu navzdory všem faktům? To by mělo být diskutováno dříve, než se obrátíme k dlouhým rokům čínského útlaku.

Proč Se Čína Odmítá Vzdát Východního Turkestánu?

Základní znalost zeměpisu usnadňuje pochopení čínského pohledu na Východní Turkestán. Existují dvě významné překážky komunikacím mezi Čínou a Západem: první je 5000 kilometrů pouště Taklamakan a druhou je Velká čínská zeď, jež se táhne po celé délce čínské hranice.

Východní Turkestán je jediným čínským územím za pouští a Velkou zdí, tvoříce čínské okno na Západ. Politický vliv a jeho umístění (a jeho geografické a strategické výhody) činí Východní Turkestán pro Čínu nepostradatelným. To je jeden důvod proč namísto stáhnutí se z Východního Turkestánu se Čína pokouší vynutit svou okupaci místní populaci silou a násilím. Na jednu stranu bere lidem jejich svobody, včetně těch dostávat zprávy a komunikovat, uzavřením Východního Turkestánu a udržením oblasti tak daleko od světového vědomí, jak je to jen možné.

Východní Turkestán je znám jako Kuvajt 21.století, jelikož vlastní bohaté podzemní minerální zdroje. Tato skutečnost jej činí nepostradatelným pro Čínu.

Tyto země, které tvoří nejzápadnější bod čínského území, byly používány Číňany jako nárazníková zóna proti Sovětské hrozbě během Studené války. Tyto země jsou tak velkým zájmem Číny pro její vlastní bezpečnost a ostatní země v oblasti. Dokonce i když Rusko již není pro Čínu hrozbou, Čína stále drží tuto zemi a letecké síly v oblasti, a také zde uchovává velkou část nukleárního arzenálu. Jinou důležitou příčinou přítomnosti čínských vojsk ve Východním Turkestánu je udržování nezbytné kontroly nad místní muslimskou populací.

Zásoby ropy v poušti Taklamakan uvnitř hranic Východního Turkestánu patří mezi nejbohatší na světě.

Avšak geostrategické záležitosti nejsou jedinými důvody zájmu Číny o kontrolu nad Východním Turkestánem. Jak uvedeno, oblast také vlastní významné přírodní zdroje a půda je velmi produktivní. Východní Turkestán známý jako Kuvajt 21.století je konkrétně zajímavý pro svou ropu, zemní plyn, uran, uhlí, zlaté a stříbrné doly a patří mezi nejvýznamější čínské zdroje těchto surovin. Autority v tomto předmětu uvádějí, že s rokem 2005 je Východní Turkestán druhým čínským nejdůležitějším střediskem produkce ropy a zemního plynu. Tarimské povodí, ve Východním Turkestánu, konkrétně má mít značné zásoby ropy. Povodí je známo jako "Moře naděje" a je odhadováno, že jeho zásoby tvoří přes 10.7 miliard tun.(10) Výzkumy provedené geology odhalily kapacitu 300 milionů tun ropy a 220 miliard krychlových metrů zemního plynu.(11)

Závislost Číny na Východním Turkestánu kvůli energii není omezena na podloží Tarimského povodí. Východní Turkestán bude také přirozenou dráhou jakéhokoli ropovodu z tureckých států Střední Asie, což bude návratem zásadní bod čínského průmyslu. Nejlepším způsobem pro Čínu, jak zajistit, že tento přepravní systém je účinný a bezpečný, je udržet Východní Turkestán pod svou kontrolou.

Bohaté přírodní zdroje, zásoby uhlí a mědi jej také činí nepostradatelným pro čínskou ekonomiku. Ze 148 rozličných minerálů dobývaných v Rudé Číně, 118 pochází z Východního Turkestánu (to je 85 procent minerální produkce Číny). Z nich je uhlí o vysoké kvalitě a energetické hodnotě zvláště důležité. Zásoby uhlí ve Východním Turkestánu se odhadují na 2 biliony tun, polovinu z celkových čínských zásob uhlí. Jedna studie z roku 2000 odhalila, že nejbohatší čínské doly na měď jsou ve Východním Turkestánu. Je známou skutečností, že ostatní čínské oblasti mají málo mědi a ta co existuje nestačí pokrýt potřeby země. Bohaté zásoby mědi jen zvyšují význam Východního Turkestánu v čínských očích.(12)

Vedle těchto dolů, skutečnost, že Východní Turkestán je největším čínským producentem bavlny, je dalším důvodem, proč Čína považuje oblast za důležitou. Administrativa Rudé Číny nemá chuť odevzdat produkci bavlny, surovinu čínského textilního průmyslu, muslimským Ujgurům a neustále vyvíjí nové strategie u udržení kontroly nad oblastí. Cílem těchto strategií, které budou podrobně prozkoumány v posledních kapitolách je nedovolit Východnímu Turkestánu se rozvíjet, ale učinit ho závislým na Pekingu.

Veškeré podzemní zdroje Východního Turkestánu jsou vykořistovány Čínou. Muslimské obyvatelstvo nemá podíl na příjmech z nich.

Zlato, ropa a další minerály Východního Turkestánu jsou převáženy do Číny a využití těchto přírodních zdrojů je zcela pod kontrolou čínské komunistické vlády.

Strach Rudé Číny Z Islámu

Radikal, 24.04.01

Jak jsou jejich zdroje bohatství jako ropa, zlato a uran plundrovány Pekingem, Ujgurové jsou také vězni ve vlastní zemi. Nezaměstnanost a nízká úroveň vzdělání jsou hojné. Osmdesát procent obyvatelstva žije pod hranicí chudoby. Maličké ujgurské děti se mohou dívat do budoucnosti s jedinou nadějí, že se jejich rodině podaří emigrovat do zahraničí, do takových míst jako Turecko.

V předchozí kapitole jsme viděli, že Východní Turkestán má pro Čínu obrovský strategický a ekonomický význam. Jenže časté zatýkání oddaných muslimů z Východního Turkestánu, nedovolení jim žít v souladu s náboženstvím a nátlak vynakládaný na jejich náboženské vůdce vyjasňuje, že jde o cosi víc, než jen politiku útlaku. V prvé řadě to znamená, že Rudá Čína se velice zajímá o přítomnost islámu ve Východním Turkestánu.

Ačkoli kořeny čínských útoků na islám a muslimy sahají daleko do historie, tyto politiky byly změněny v systematickou politiku útlaku a dokonce genocidu, s ustanovením komunistického režimu.

Když Mao založil Lidovou republiku Číny v roce 1949, všechny projevy islámu se staly cílem. Toto nepřátelství vůči islámu začalo uzavíráním mešit, náboženských škol a dalších institucí poskytujících náboženské vzdělání. Situace se zhoršila, když byly portréty předsedy Maa zavěšeny na nyní prázdných místech uctívání (a muslimové byli nuceni jim projevovat úctu). Kolem 29000 mešit bylo uzavřeno v tomto období.(13) Následující stádium sestávalo se zatýkání náboženských vůdců na základě nepodložených a neopodstatněných žalob a obvinění. Někteří z nich byli odsouzeni k smrti a přes 54000 náboženských osobností bylo odsouzeno k práci v nejhorších podmínkách čínských pracovních táborů.(14)

V průběhu tohoto období bylo zavedeno fyzické a duševní mučení mužů víry. Někteří muslimové byli shromážděni na veřejných náměstích a museli odpřísáhnout takzvané "božství" Předsedy Maa. Lidé byli nuceni provádět praktiky, jež jsou do očí bijícím porušením islámských myšlenek, jako je zpopelnění mrtvých. Zavřené mešity byly použity jako vojenská skladiště nebo kasárna nebo jako místa zábavy (jako divadla a kina). Všechny formy veřejného uctívání včetně Páteční a dalších modliteb byly zakázány a tvrdé daně byly uvaleny na ty muslimy, kteří se nadále modlili v několika zbylých mešitách. Komunistická administrativa zkonfiskovala almužny věnované na údržbu a opravy mešit a veškerý majetek náboženských vůdců. Studování a vyučování Koránu bylo úplně zakázáno. Náboženská díla v domácnostech byla zabavena. Spisy v arabštině byly spáleny, včetně velkého množství historických rukopisů.(15)

Maovým uchopením moci se útlak lidí ve Východním Turkestánu změnil v systematickou kampaň genocidy. Mao nutil muslimské lidi, aby se přizpůsobili komunistické ideologii. Jedním z prvních kroků k dosažení tohoto cíle bylo, že všechny mešity a masdžid ve Východním Turkestánu byly pokryty obrazy Maa.

Moderní čínský útlak muslimů ve Východním Turkestánu je pociťován nejtížeji na poli náboženství. Jako u všech komunistických režimů je nepřátelství k náboženství součástí oficiální státní politiky Rudé Číny. Dokument s názvem "Základní hledisko a politika s ohledem na náboženskou otázku během socialistického období naší země", obíhající vnitřně skrze kanály strany po Číně v roce 1982 od Centrální komise čínské komunistické strany, otevřeně stanovuje tuto skutečnost:

Z lidské historie náboženství nakonec zmizí... Všechny náboženské organizace v Číně skloní hlavy před vedením strany a vládou… Skutečným záměrem náboženských škol je vyprodukovat profesionální náboženské představitele, kteří podporují administrativu strany a socialistický systém… Tito náboženští představitelé musejí zůstat loajální náboženské politice strany … Fundamentálním účelem náboženských těles je hrát významnou roli v šíření politického vlivu po zemi.(16)

Proslov Aliho Jing Jianga, člena Islámské komunity Lidové republiky Číny na 5.setkání Islámské společnosti Severní Ameriky v USA 1.září 1986 ukazuje jak plně administrativa Rudé Číny zavedla rozhodnutí stanovené touto deklarací. Ve své řeči Ali Jing Jiang prohlásil, že v Číně je zákonem zakázáno poskytovat náboženské vědomosti, ať doma nebo ve škole, mladším 18 let. Ačkoli byly otevřeny nějaké islámské školy po nátlaku z islámských zemí, vyučuje se v nich více marxistických, leninistických a maoistických myšlenek, než islámu.

Jiang vyjádřil, že všichni učitelé v takových školách jsou komunisté a ateisté a mladí lidé vyrůstají bez povědomí o náboženství. V jiných školách se náboženství vyučuje jako cosi, co musí být zapomenuto, primitivní víra patřící ke členům nejnižší čínské společnosti. Tato situace rychle vzdaluje mladé lidi náboženskému přesvědčení. Také dodal, že vláda si udržuje pevnou vládu nad muslimskými činnostmi a že komunisté využívají islám pouze jako nástroj ke zlepšení vztahů s muslimskými národy.(17)

Protináboženská prohlášení Čínské komunistické strany nejsou novinkou. Korán zjevuje, že popírači, kteří oponovali proroku Noemu, pokoj s ním, se pokoušeli ponižovat věřící slovy, "… Nevidíme v tobě nic jiného než smrtelníka nám podobného. A vidíme, že tě z nás následují bez rozmyšlení jen ti nejnižší, …"(Korán 11:27). V jiném verši Bůh popisuje, jak si odpůrci sami o sobě myslí, že jsou hrozně chytří:

A když se jim řekne:”Uvěřte, jako již uvěřili tito lidé!”, tu odpovídají:”Cožpak máme věřit tak jako tito hlupáci?” Zdaž však nejsou právě oni hlupáci, jenže o tom nevědí? (Korán, 2:13)

ýznamným ukazatelem nenávisti komunistického režimu k náboženství je způsob, jakým byly mnohé mešity uzavřeny a používány jako skladiště od prvních dní jeho vlády. Obrázek vedle ukazuje zničenou mešitu Hotan.

Čínská komunistická strana se snaží zobrazovat náboženskou oddanost jako "primitivní víru patřící ke členům nejnižší čínské společnosti", což je ukázkou takové hlouposti.

Zatímco komunistická strana využívá metody takové propagandy, současně stupňuje útlak muslimů. Po iniciativě požadující nezávislost v 90.letech (Barenovo povstání, Guljovo povstání) byl útlak muslimů dále vystupňován. To, že se tato povstání rozšířila na celý Východní Turkestán a skutečnost, že Turkové ve veřejných funkcích taktéž podporovali požadavek nezávislosti, velice vyplašila Rudou Čínu. Zahájila další bezcitnou kampaň proti těm muslimům, kteří podpořili hnutí za nezávislost. Stovky tisíc lidí byly zadrženy, tisíce popraveny a desítky tisíc poslány do pracovních táborů. Michael

1)Türkiye 29.06.97, "CRUELTY AIMED AT MOSQUES IN CHINA" 2)Yeni Şafak 13.10.01, "MOSQUES ARE TORN DOWN IN EAST TURKESTAN" 3) Tarih Medeniyet, "THEY HAD US FEED PIGS IN THE MOSQUES!..." 4) Yeni Asya 12.02.01, "WORSHIP IS FORBIDDEN"

Čínská krutost ve Východním Turkestánu je nekonečná. Čínští úředníci zastavují konstrukci a opravy mešit, zakazují muslimům účastnit se společného uctívání a nutí je k praktikám očividně porušujících islámské myšlenky.

Winchester, jeden z mála žurnalistů schopných dostat se do regionu a vyslat odsud tajnou zprávu o útlaku muslimů sdělil toto v článku s nadpisem "Důvěrný příběh Číny: Peking versus islám":

Od té doby zavřeli neregistrované mešity; zakázali lekce pro mládež a děti; zakázali cizí měnu na náboženské účely; zpřísnili povolení k výjezdu; vnutili věkové omezení na poutě hadž; zakázali neautorizované náboženské publikace a zasáhli proti členům komunistické strany chodícím do mešit.(18)

Čína neustále zvyšuje nátlak na muslimy ve Východním Turkestánu. Mladí muslimové, náboženské osobnosti, intelektuálové a dokonce i děti jsou zadržováni pod bezvýznamnými záminkami a obvykle popraveni, aniž by byly jejich rodiny informovány.

Jeden obyvatel Turkestánu, se kterým Winchester hovořil (a který odmítl uvést pravé jméno) uvedl, že od doby, co pracuje ve státním úřadě není schopen chodit do mešity a že by byl propuštěn, kdyby tam byl viděn. Příčinou bylo rostoucí nepřátelství Číny k islámu, které začalo koncem 80.let. Článek z roku 1997 v oficiálních novinách Východního Turkestánu, Xinjiang Daily, vyjasnil, jaký by měl být názor členů strany na náboženství:

Navzdory všem potížím a mučení, kterému jsou vystaveni, lidé z Východního Turkestánu vytrvale žijí podle svého náboženství a vykonávají své náboženské povinnosti.

Tito členové strany, kteří pevně věří v náboženství a odmítají změnit své způsoby po výchově, by měli dostat určitý čas, aby se napravili, být přesvědčeni, aby se stáhli ze strany nebo byli vyloučeni podle vážnosti případu. V uplynulých letech se tím zabývalo 98 nábožných členů strany.(19)

Čínská komunistická strana zakázala vyučování Koránu.

Ve Východním Turkestánu jsou ti, kdo jsou přistiženi, kterak se modlí nebo studují Korán, potrestáni, zejména ti mladší 18 let, protože čínský zákon výslovně zakazuje mladistvým studování Koránu. V roce 1999 například, byli zatčeni 12 letí, za čtení Koránu. Když jeden z nich uprchl z policejní stanice, jeho rodina byla zatčena a mučena policií (a bylo oznámeno, že nebudou propuštěni, dokud se sám nevzdá).(20) Tento incident je pouze jedním z mnoha, které se ve Východním Turkestánu odehrávají často. Tisíce lidí bylo zatčeno a mučeno prostě proto, že žijí v souladu se svým náboženstvím nebo proto, že tomu učí jiné lidi. Obžaloby proti náboženským osobnostem, jež byly zadrženy, jsou zvláště hodny pozornosti. Kupříkladu 28.října 1999, Memet Eli, imám mešity Oybagh v Hotanu, byl zatčen a tvrdě pokutován za náboženské učení proti politice komunistické strany. Takto byly vyjádřeny jeho "zločiny" v obžalobě:

Během svého výkonu jako imáma Memet Ali nestudoval, nevyučoval a nezaváděl regule komunistické strany o náboženství. Předstíral, že neviděl instrukce oddělení pro náboženské záležitosti. Když připojená oddělení organizovala studium a vzdělávací aktivity pro náboženské osobnosti, neúčastnil se… Dovolil lidem s nejasnou identitou, aby zůstávali v mešitě … (21)

Další články jako "neuspěl v předávání instrukcí komunistických učení" (pod stejnou záminkou bylo zatčeno dalších šest imámů v Hotanu) jsou do očí bijícím příkladem útlaku, kterému muslimové čelí v Rudé Číně:

Říkali při svých modlitbách: "Bože, ochraň naše muslimské věřící před útlakem ateistů." Nebránili ve vstupu lidem, kteří se přicházeli modlit ze sousedství. Přetahovali povolených 20 minut pro Páteční modlitbu a učení. Neinformovali úřady o lidech, kteří se dostavují na náboženské lekce."(22)

Maova Nenávist K Náboženství
Jako jiní komunističtí diktátoři, Mao také popíral existenci Boha a snažil se zabránit lidem, aby v Něj věřili. Hroznému mučení podrobil mnohé, kteří v Boha věřili, chtěli žít podle jeho vůle nebo bránili jeho víru, a uchýlil se k mnoha druhům nátlaku, aby lidi odvrátil od Boha. Jinou stránkou Maa je způsob, jakým se představoval čínským lidem coby božská bytost. Tento společný znak ateistických diktátorů byl odhalen v Koránu. Verše popisují faraona, kterak praví „Velmoži, nevím o tom, že byste měli nějaké božstvo kromě mne. Hámáne, dej pro mne vypálit z hlíny cihly a postav mi věž, možná že vystoupím až k božstvu Mojžíšovu, neboť věru jej za lháře pokládám.“ (Korán 28:38) Bolestný konec lidí, kteří se stali natolik arogantními, že sami sebe považovali za božstva byl také zjeven v Koránu:
A převedli jsme dítka Izraele přes moře, zatímco Faraón a vojska jeho je pronásledovali nespravedlivě a nenávistně.A nakonec, když postihlo jej utopení, zvolal Faraón: „Uvěřil jsem, že není božstva kromě toho, v nějž věří dítka Izraele,a já jsem jedním z těch, kdož do vůle Jeho se odevzdali!“ Avšak Bůh pravil: „Teprve nyní?! Ale předtím jsi byl vzpurný a patřils mezi ty, kdož pohoršení šíří. Však dnes tě zachráníme v těle tvém, abys byl znamením pro ty, kdož po tobě přijdou, vždyť věru většina z lidí je lhostejná ke znamením Našim. (Korán 10:90-92)
Jako jiní komunističtí diktátoři, Mao prohlašoval sám sebe za boha a tato překroucená víra byla podtržena na jeho plakátech.