Kontrola Komunistické Číny Nad Východním Turkestánem

Jak jsme viděli, existuje mnoho ekonomických příčin, proč je Východní Turkestán důležitý pro Čínu. Zájem této země o Východní Turkestán sahá tisíce let dozadu a oblast byla často obsazena Čínou, buď celá nebo část.

Poslední čínská okupace, která dodnes trvá, začala v polovině 17.století. Občanské konflikty ve Východním Turkestánu v 17. a 18.století nejenže poškodily lidovou jednotu, ale oslabily stát samotný. Ve stejné době se v Číně dostali k moci Mančuové a začala jejich dynastie. Během jejich vlády byl Východní Turkestán řízen centrálně ustavenými guvernéry a byrokraty. V roce 1911 byla dynastie Mančuů nahrazena Čínskou republikou pod Sun Jat Senem, vůdcem strany Kuomintang, a Východní Turkestán byl naprosto zotročen.

Krutost proti lidem Východního Turkestánu spáchaná režimem Kuomintang vedla ke známému povstání a vyhlášení nezávislosti v roce 1931. Až dosud se muslimové z Východního Turkestánu, vědomí si politické skutečnosti té doby, vyvarovali jakýchkoli iniciativ směřujících k zabezpečení nezávislosti. Nebyla to jen Čína, kdo se po regionu ohlížel, ale i sovětské Rusko čekalo na příležitost se ho zmocnit. Lidé z Východního Turkestánu o tom věděli, (stejně jako o utrpení, které Rusové způsobili muslimům Západního Turkestánu) a z tohoto důvodu přijímali radši setrvalý stav než pád do komunistických rukou. Avšak hnutí za nezávislost v roce 1931 ponechalo muslimy čelící hrozbě, které se obávali. Čína byla schopná hnutí potlačit pouze s pomocí sovětského Ruska a velká část oblasti se dostala pod sovětskou kontrolu.

Mao zdraví svou armádu poté, co komunisté dobyli Peking.

Tento zajímavý závěr byl výsledkem množství vývoje: Čína si uvědomila, že nedokáže přemoci povstání ve Východním Turkestánu sama a podepsala tajnou dohodu se sovětským Ruskem. Následkem toho dostala zbraně a jednotky od Rusů. Navzdory tomuto tahu však se pořád ukazovalo nemožným potlačit povstání. V roce 1933 Rudá armáda napadla Východní Turkestán po zemi a porazila muslimské složky. Následující řádka bitev v letech 1934-1937, a Východní Turkestán se ocitl de facto pod sovětskou nadvládou. Barbarství a útlak uvalený na lidi v sovětských republikách nyní navštívil muslimy z Východního Turkestánu. Rudá armáda prováděla masové zabíjení, strhávala mešity a znásilňovala ženy.

S propuknutím 2.světové války Rusové své jednotky z Východního Turkestánu stáhli. Jelikož nacionalistická čínská vláda byla poražena Maovými komunistickými guerillami v mnoha oblastech země, uprchla do Formosy na Taiwanu. Čína připadla komunistům a Východní Turkestán s ní.

V průběhu procesu lidé Východního Turkestánu ještě jednou učinili návrh nezávislosti a nezávislá Republika Východní Turkestán byla vyhlášena v roce 1944, přestože trvala jen do roku 1949, kdy Mao převzal kontrolu nad Čínou.

"Rudý Věk" Ve Východním Turkestánu

První komunistická vláda na světě se dostala k moci v Rusku. Muslimové Východního Turkestánu blízce sledovali vývoj na území Západního Turkestánu (Kazachstán, Kirgistán, Turkmenistán, Uzbekistán a Tádžikistán) pod sovětskou nadvládou, s nimiž sdíleli stejné hranice a historická, náboženská, etnická a kulturní spojení. Konkrétně takoví jako Isa Jusuf Alptekin (který sloužil v Západním Turkestánu a byl očitým svědkem ruského útlaku) varoval jak čínskou vládu tak muslimy ve Východním Turkestánu před komunistickou hrozbou. Bylo obvyklou komunistickou taktikou projevovat falešné uznání takovým konceptům jako rovnost, sociální spravedlnost a svoboda národů, než se dostali k moci, kdy se věci změnily. Rovnost byla nahrazena příkazy politbyra, sociální spravedlnost vykořisťováním a svobody vyháněním, mučením, pracovními tábory a hromadnými popravami.

Dozajista stejný vývoj poznali ve Východním Turkestánu. Na 7.kongresu v roce 1945, předtím, než se dostal k moci, Mao vyhlásil, že až se komunisté zmocní vlády, dovolí různým etnickým skupinám určit vlastní charakteristiky a ustanovit vlastní správu.(23) Jakmile se dostali k moci však, ignorovali tento příslib a vyhlásili: "Po dva tisíce let byl Xinjiang nezcizitelnou částí nedělitelné Číny; proto by nemělo smysl dělit Čínu na federativní republiky; toto je požadavek nepřátelský k historii a socialismu …"(24)

Komunisté povraždili tisíce nevinných lidí při svém převzetí Číny.

Krutost a útlak následovaly. Nejprve byli vůdci republiky Východní Turkestán zabiti při záhadném leteckém neštěstí na své cestě na setkání s předsedou Maem. Později vláda Rudé Číny, která považovala Východní Turkestán za součást svého území (a nehodlala ho nechat jít) provedla nemilosrdné vraždění muslimského obyvatelstva. První boj byl sveden proti muslimskému přesvědčení. Školy poskytující náboženské instrukce byly uzavřeny, náboženští vůdci zatčeni, většina z nich zabita. Portréty Maa a vlajky komunistické strany byly vyvěšeny na mešitách a muslimům bylo nařízeno jim prokazovat úctu. Někteří muslimové byli zatčeni a popraveni pod záminkou, že jsou všeturečtí a jiní, že jsou všeislámští. Jiným aspektem útlaku byl nucený exil.

Úpotlak, vraždy a mučení jsou nedílnou součástí komunistického režimu. Scény tohoto barbarství proti muslimům ve Východním Turkestánu jsou často k vidění i v samotné Číně.

Mnozí muslimové vyhnaní ze své země zemřeli po cestě, kvůli špatnému počasí. Mezi lety 1949 a 1952 bylo 2.8 milionů muslimů z Východního Turkestánu zabito různými prostředky. Počet činil 3.5 milionů v letech 1952 až 1957, 6.7 milionů mezi rokem 1958 a rokem 1960, a 13.3 milionů v letech 1961 až 1965.

Jak byli muslimové systematicky vyhlazováni, Číňané byli přivedeni na jejich místo, aby zabránili oprávněným požadavkům muslimů na právo na vlastní zemi. Jinou metodou používanou v Maově režimu, který chtěl změnit Východní Turkestán na čínskou provincii, bylo "plánované rodičovství" skrze nucené potraty. Tuto komunistickou brutalitu, která dodnes probíhá, probereme podrobně v dalších kapitolách této knihy.

Slavná Jména Boje Za Svobodu Východního Turkestánu

Počátek 20.století byl okamžikem kdy se nacionální a spirituální pocity ve Východním Turkestánu promíchaly. Toto "národní obrození" ujgurských Turků přišlo díky Abdulqadirovi Damullovi, jenž začal své aktivity poté, co cestoval po muslimských zemích jako Turecko, Egypt a Sýrie. Jednou z nejdůležitějších potřeb té doby bylo, aby si lidé uvědomili své posvátné hodnoty a historické dědictví. Damulla otevřel školu zvanou Matla'ul Hidajat, a začal učit mladé lidi z Východního Turkestánu jejich dějinám, stejně jako zvyšoval povědomí obyvatelstva knihami, které publikoval. Po Damullovi byl boj ve Východním Turkestánu převzat "Třemi mistry", Isou Jusufem Alptekinem, Muhammedem Eminem Bugrou, a Mesudem Sabrim Bajkuzuem. Baykuzův boj skončil jeho zatčením komunistickou čínskou administrativou v roce 1951 (a byl zabit smrtící injekcí v následujícím roce). Alptekin a Bugra pokračovali ve svém boji až do samého konce života. Isa Yusuf Alptekin Alptekin sloužil jako sekretář Provinciální vlády Východního Turkestánu, podřízené Číně, a strávil celý život mluvením o oprávněných požadavcích Východního Turkestánu mezinárodních pódiích a snahou osvobodit muslimy. Začal pracovat na čínském konzulátu v Západním Turkestánu ve věku 26 let. To byla doba, kdy byl sovětský útlak tureckých muslimů v Západním Turkestánu na vrcholu a boj Alptekina byl přímý následek toho, že znal komunistickou mentalitu a praxi z první ruky. Během svého pobytu v Západním Turkestánu navázal styky s lidmi, kteří podporovali nezávislost Východního Turkestánu (ale tyto aktivity musel podnikat v tajnosti). Jedním z cílů, které Alptekina nejvíce zajímaly, byla ochrana lidí před komunismem. Dokonce navázal kontakt s čínskou vládou ve víře, že mu to umožní operovat proti komunismu účinněji. Taktéž svou zemi zastupoval v čínském parlamentu mezi lety 1936 a 1945. Když komunisté nejprve uchvátili Peking a pak pochodovali na Východní Turkestán, Alptekin byl donucen opustit svou zemi. V roce 1954 se usadil v Istanbulu a začal pracovat odsud. Cestoval do mnoha zemí, za účelem povědět světu o utrpení ve Východním Turkestánu a pořádal konference, účastnil se diskusí a dával projevy na univerzitách. Muhammed Emin Bugra se zapsal do historie boje ve Východním Turkestánu svou rozsáhlou prací Dogu Turkistan Tarihi (Dějiny Východního Turkestánu). Osobně sloužil v hnutí za nezávislost v roce 1931 a byl nástrojem při osvobození měst Hotan a Jarkent od čínské okupace. Sloužil jako ministr státu Východní Turkestán založeného v roce 1944, a uchýlil se do azylu v Indii krátce po čínské invazi. Odsud se přesunul do Turecka a bojoval odsud. Celoživotní boj vedený se ctí těmito vlastenci dodnes pokračuje. V současnosti existuje asi 20 asociací a organizací, které aktivně bojují za Východní Turkestán na mezinárodní aréně. Tyto všechny spolupracují pod záštitou Národní rady Východního Turkestánu (ETNC), a pracují na tom, aby byl hlas lidí z Východního Turkestánu slyšen vnějším světem.